Osvoboďte zakletou princeznu – svoji duši 38: Poznání je "probouzení se" – píseň o perle
(38. díl)
Sám proces poznání je v gnózi charakterizován velmi krásně, až poeticky, takovým obrazem, který pomáhá člověku pochopit tento proces: "poznání je "probouzení se", je to rozpomínání se na Otce". Není to proces myšlenkový, je to proces, který je přirovnáván ke "vzbuzení se ze spánku" nebo k efektu "aha!", k tomu efektu náhlého přílivu světelných sil porozumění ("náhle mi vytanulo na mysli" či "zrodilo se mi v srdci"). To "rozpomínání se" na našeho pravého duchovního Otce, rozpomínání se na náš skutečný původ, na naši podstatu, která vychází nikoliv ze spodních materialistických, ale z horních duchovních sil. To vše je velmi krásně a poeticky vyjádřeno v gnostické "Písni o perle". Tady člověk, zajatý "v Egyptě" (to znamená obecně "ve světě"), dostane "dopis" od Otce, dostane gnostickou zprávu, a on "si najednou vzpomene" jakého je původu, že se tady "dole" v té hmotě zapomněl, tak jako se my tady také zapomínáme, strženi hmotným světem, problémy a úkoly, všemi těmi hádanicemi a antagonismy, lákadly, nejrůznějšími našimi zájmy, reklamou, neustále podporovanou lačností a chtivostí. Najednou nás tato gnostická zpráva, ten gnostický "dopis od Otce" upozorní, abychom si vzpomněli na to, že jsme královského původu, že nám Otec Člověka dal život, a že si musíme, jako jeho děti být vědomi těch hodnot, které od Něj pocházejí a nesmíme na ně nezapomínat a nezrazovat Ho.
Už od Védy je tradováno, že ta pomyslná "říše Světla" vůbec není říší smrti, a že "onen svět", kam se ubírají probuzené duše všech zemřelých, je naopak říší Života. Proto gnostická "říše Světla" a poměr gnostika k Otci je velmi důležitý v tom, že všichni lidé, kteří tady žijí, a kteří si uvědomují skutečnost, že duchovní svět je věčný, tak pěstováním hodnot od Otce a hodnot dokonalého Člověka permanentně posilují jeho sílu a podstatu. Gnostická "hranice" může být definovaná jako oddělenost věčnosti a času. Čas je spojován v duchovní škole se smrtí. Když se podíváte na text Simona Mága v tzv. Naasejském traktátu, tak tam má krásnou pasáž o Chronovi – Času, který vstupuje do všeho tělesně vzniklého a všechno, do čeho vstoupí Chronos, tak je odsouzeno ke smrti a není možné, aby ze spáru smrti uniklo. Je to síla, která je rozkládající, a která všechno živé nakonec rozloží. Pohybuje se k formálnosti a povrchnosti. Musíme si uvědomit, že sama tělesná forma je vlastně už smrtí, protože zrcadlově napodobuje "slučování Světla" a směřování za Životem. Duchovní "Člověk" zde na zemi vzniká slovní obětí – vysíláním pozitivní energie "nahoru" a to, co nevysublimovalo vzhůru, co se vyčleňuje jako "samostatné" a nechce se spojit s tím věčným "na nebesích", tak tvoří veškerý fyzický svět. Tento "spodní svět" je charakterizován radostí ze žízně, hladu a utrpení, je to radost z neúplnosti a jeho základem a podstatou je nenasytnost a nenasytitelnost. Nasycení v našem spodním světě je vždy jenom dočasné. Toto domnělé "uspokojování" vede jen ke stále většímu a většímu hladu.
Jeho žízeň je nekonečná, říkal mnohokrát Buddha ve svých sútrách a také říkal, že věnovat celý svůj život jen této žízni, je znectění života a smyslu, proč jsme tady. Příkladem nepochopení naší kolektivní celistvosti nám ukazují názorně rakovinové buňky. To jsou ty buňky, které nemají informaci o celku, jsou egoisticky samostatné a "dělají si co chtějí" bez ohledu na celek a tak se stávají neorganickými. Cokoliv je "organické", tak je i vědoucí a je citlivou součástí organismu, pomáhá vytvářet jeho celkovou harmonii a určuje jeho růst a vývoj.
Více v knize: Osvoboďte zakletou princeznu, svoji duši
21.04.2020