Souvislosti, které všude nenajdete

Sanskrt a Védština – Osvoboďte svoji duši... 5. část

(Článek 5)

Sanskrt je pozůstatek védské řeči a tyto dva jazyky nelze ztotožňovat, jak se často děje, protože jak gramatickými tvary, tak i smyslem, významem slov, se dost odlišují. Sanskrt, svatá řeč bráhmanů, byla konstituovaná gramatikem Páninim někdy ve 4. stol. př. n. l. To neznamená, že by snad sanskrt předtím neexistoval, nejstarší texty psané sanskrtem jsou staré upanišady, které sahají nepochybně do předbuddhistické doby, datace se rozcházejí, ale může se vzít za jisté, že nejstarší upanišady vznikly někdy v 8. – 7. stol. př. n. l., mám na mysli především Brhádaranyaku a Čhándogyu, dvě nejvýznamnější a nejstarší upanišady.

Védština byla úzce svázaná s náboženským a gnostickým smyslem slova. Na védské řeči je pozoruhodné to, že je zde spojena lingvistika, filosofie a náboženství do jednoho smysluplného celku. Je to prostě jeden neoddělitelný celek a nelze říct, která myšlenka je čistě lingvistická, gramatická, a která myšlenka je náboženská a filosofická, protože zde je to všecko jedno a totéž. Védština odhaluje důležitý fakt, že celá naše původní filosofie a celé náboženství stálo na kultu slova a na základní myšlence, že slovo poznání postavilo člověka, a že to slovo je Člověk. Bez slova by člověk nebyl člověkem. Proto se o slovo musíme starat a tuto tradici pěstovat, ochraňovat ho jako "syna božího". Paprsky této védské myšlenky v sobě obsahují ještě rané křesťanství, kde právě "Ježíš Kristus" je chápan jako "Syn boží" coby "Logos", coby Slovo poznání. Ale v té nejstarší védské vrstvě jde ještě o něco trochu jiného. Slovo nám vzniká stejným způsobem jako dítě interakcí rodičů. Vzniká "křesáním" dvou protiv, jako vibrující tón vytvářející prostor, vzniklý srážením dvou věčných kosmických sil, ve Védě se nazývající "dyávaprthiví", "Nebe a Země". Právě tato vize zrození slova coby "tónu života", ducha života, je základem pochopení veškeré duchovnosti. Toto je ten nejstarší kořen a nejkrásnější cesta poznání jakou známe.

Sama védská teorie slova říká, že slovo je v zásadě vytvořeno ze dvou konsonant a z jedné "vykřesané" samohlásky mezi nimi. Ta samohláska, kterou sanskrt uznává ve čtvero kvalitách: a, i, u, r, je potom přímým projevem či reprezentantem ducha života samotného, kdežto konsonanty jsou projevem obou věčných kosmických kamenů – "Nebe" a "Země".

Samohláska tvoří pravou náplň, ducha nebo "vznášedlo" toho slova, které je celé okřídlené a je duchovní podstaty, je totiž hudební, tónické, podobně jako když činely křísneme o sebe a vznikne tón, který se nese do všech stran, přičemž ty činely jsou rozechvívány tím vyvolaným tónem, chvějí se, kon-sonují, tzn. spoluzní s tím sonantem, tedy s tím znějícím tónem.

Původní indoevropská tradice, na rozdíl od studené tradice židovské, zachovala život vytepávaný, vykřesávaný a vroucnem zrozený.

Ten védský "volný prostor mezi těmi dvěma nepřátelskými silami" si můžeme přiblížit, prostřednictvím krásného výroku čínského myslitele Lao´ce, který říkal, že když postavíme dům, tak teprve to prázdno uvnitř toho domu nám vytváří smysl tohoto domu. Pro nás, materialisticky vychované Evropany, je tento výrok nejpřístupnějším zobrazením duchovního způsobu uvažování, kterému jsme se už odrodili. Zde se ten "prázdný prostor" hodnotí jako něco nejsvětějšího a něco nejdůležitějšího, což je právě pro všechny materialisty a matematické přírodovědce naprosto nepochopitelné...

Sanskrt a Védština – Osvoboďte svoji duši... 5. část

Rychlá navigace: