Souvislosti, které všude nenajdete

Védština je prodchnuta jediným smyslem, kterým je osvobození lidské mysli z nevědění – Osvoboďte svoji duši... 17. část

(Článek 17)

Stejně jako je slovo projevem myšlení, je kultura slova projevem říše ducha a také tam, kde je komplexnost slova, tam můžeme předpokládat i myšlenkovou komplexnost a úplnost. Protože celé staré duchovní učení svaté školy je trojprincipiální, tak samozřejmě stará gramatika védská i sanskrt mají tři rody. Mají rod mužský, ženský a střední a to jak u podstatného jména, kde bychom to chápali velice dobře, protože to máme také, ale zde je to i u slovesa! To je důležité, protože to má přímý vztah k celé prastaré filosofické škole. Tak máme ve védštině a sanskrtu i u slovesa "rod mužský" – aktivum, "rod ženský" – pasivum a "rod střední" – medium. Právě ten veledůležitý "střední rod", který je v našem gramatickém povědomí pouze obyčejným "rodem středním", tak ve védštině a ve staré duchovní škole byl rodem, který se nazývá sanskrtem "átmanépadam", což znamená "krok átmana", átmanové místo, což je místo posvátné, které reprezentuje "činnost otvírání středu" a vytváření svobodného prostoru. To byl ten veledůležitý smysl átmanepadam – "středního rodu" slovesa.

Na gramatice je postupný úpadek sanskrtu jasně prokazatelný, ale když se něco prokazatelného nehodí do koncepce, která momentálně společensky vládne, tak se to ignoruje. Tento svět je pevně svázán s materialismem a potřebuje, aby lidé byli spojeni s hmotnou představou vzniku člověka, protože tak jsou lidé uzavíráni do hmoty, jsou zotročeni, pevně svázaní a dokonce se do těch lan vážou sami a i navzájem.

Védská vize světa je nejstarším filosofickým a náboženským zdrojem lidstva, ze kterého vycházejí všechny duchovní vědy

Důkazem tohoto tvrzení je fakt, že jeden kořen slovesa mohl zaujmout v sanskrtu více než 900 tvarů, které velmi přesně a obrazně vyjadřovaly druh popisované činnosti z hlediska osoby, čísla, rodu, času a způsobu. V angličtině, nejzápadnější indoevropštině, zbyly z tohoto obrovského bohatství jazyka a kultury slovesného kmene už pouze tvary dva až tři. Během vývoje řeči ztratily indoevropské jazykové větve celé řady hlásek, které sanskrt znal (například: "čh", "dž", "džh", "ň", "th", "dh", "kh", "gh", "ph", "bh"). Ještě daleko významnějším jevem než je pouhé omezení řeči, je ztráta původního smyslu slova jako takového a spolu s ním i ztráta jeho původního gnosticko-filosofického významu.

Velké naivitě, slepotě a mocenské manipulaci můžeme vděčit za dnes převládající vědeckou teorii, že indoevropská řeč vznikla přirozeným vývojem tak, že se kdysi dávno v jisté nadané tlupě chlupatých a vrčících pralidí začaly objevovat jisté skřeky, které znamenaly kámen, slunce, tygra či lásku. Není tomu tak. Žádné slovo ve védštině není totiž vytvořeno náhodně nebo chaoticky. Naopak, na rozdíl od všech pozdějších řečí má svůj vnitřní, sjednocující význam. Každé slovo je malou harmonickou součástí organické symfonie, velkého filosofického orchestru a smyslu, kterým je celá řeč prosycena. Výsostným smyslem védštiny je stálé zesilování Světla poznání a osvobozování ducha. Přestože všechny dnes již vymřelé indoevropské jazyky svědčí svou bohatostí a kulturností o opaku, vyvozují tvrdošíjně dnešní jazykovědci, věrni svému materialistickému vzdělání a společenské objednávce, vznik řeči z primitivní polohy do stále větší kulturnosti a civilizovanosti. Pod dohledem globálního prediktora tak zcela převráceně a omylně vykreslují dějiny lidstva a jeho kulturu.

Rozdíl mezi sanskrtem a dnešní angličtinou, která nechápe časování slovesa a mluví pouze v infinitivech, která nechápe pád ani rod podstatného jména, je větší, než rozdíl mezi jednoduchou lidskou řečí a dorozumívací symbolikou opů. Sestupný a nikoliv vzestupný vývoj lidské řeči a myšlení je jednoznačným a prokazatelným fenoménem lidské historie.

Každý Indoevropan, který se rozhodne studovat védštinu či sanskrt, zažije stejný pocit, jako člověk od narození krátkozraký, který dostane brýle. Slova vlastní mateřštiny, která mu desítky let nic neříkala, najednou začínají promlouvat svým vnitřním významem, vše dostává organizaci, řád a logickou souvislost. Ve védštině není slovo, které by nic vnitřně neznamenalo. Dlouholetá práce s védštinou a sanskrtem nás jednoznačně dovede k pevnému přesvědčení, že všechny indoevropské jazyky vyrostly z původního stromu Védy jako její větve. Pouze védština je zcela prostoupena filosofickým smyslem, duchem a důležitými filosoficklými vztahy, které dnešní, ale i dřívější, dnes již mrtvé jazykové větve, jako řečtina, latina či gótština, již ztratily. Pouze védština nám dává pocítit ducha poznání (brahma), ze kterého se lidská řeč jako taková zrodila.

Védština je prodchnuta jediným smyslem, kterým je osvobození lidské mysli z nevědění – Osvoboďte svoji duši... 17. část

Rychlá navigace: