Souvislosti, které všude nenajdete

Zrcadlový protipól obou základních principů

Zrcadlová protipozice obou principů je zásadním poznáním skutečnosti, protože všechno, co je viditelné, zvážitelné, změřitelné, se vztahuje jen k té "prakrti", čili "prakrti" je zde "zdroj veškerého dění".

Nevědoucí síla prakrti se spojuje podle Kapilovy vize s Purušou a tato prakrti, tato hmota, "se rozvíjí" nebo "staví" zrcadlovou nápodobou ducha. Jaká potence toho ducha je, tak se prakrti okamžitě formuje, jako obraz nebo stín podle tohoto duchovního obrazu.

Tak tady máme vizi světa jako věčný boj mezi věděním, světlem a nevěděním, temnotou, kde se vnější síla formy, povrchnosti, formálnosti, tedy neživá "síla vod", zmocňuje Puruši – ducha a snaží se ho svést a lapit do sebe, zajmout nějakou jeho část a co uchvátí, to dostává tvar a to je náš hmotný, zvážitelný a změřitelný svět. Prakrti se podle sámkhyových filosofů podobá beztvaré vodě, jejíž povrch je jako hladina zrcadla, která se okamžitě proměňuje v ty obrazy, které se na ni zrcadlí. A v tomto věčném boji, který se odehrává mezi osvobozováním Puruši z prakrti a mezi útokem prakrti na Purušu, má lidská historie vůbec největšího hrdinu jaký kdy byl a tím je právě Buddha.

V rámci popisu východní školy znamená "duch", něco zcela odlišného nežli myslí katolická církev nebo nějací okultisté. "Duchem" tu rozumíme světlo poznání, obsahující v sobě věčnou kvalitu Úplnosti. Obrovské nedorozumění od samého začátku je mezi Východem a Západem ohledně termínu "Bůh", který vystupuje v indických systémech jako "sraštá" – "sršitel", "ten, z něhož vylétávají světy" a ten, do kterého se ty světy znovu navracejí, ale vznik všeho hmotného a celého světa hmoty je zde vázán na tu základní zrcadlovou dualitu a na konkretizaci a zhmotňování ducha.

"Protivy" se ve Védě nazývaly "Indra" a "Vrtra". Indra reprezentoval Purušu a Vrtra "spodní vody". V sámkhye se potom tato dualita nazývá Puruša – prakrti, ve védántě a v typickém klasickém bráhmanismu se nazývá "horní brahma" a "spodní brahma". V židokřesťkřesťanství ale existuje jen "bůh stvořitel" – Demiurg, Výrobce světa, a všechno, co se na světě děje, spravuje, jako ředitel nějakého výrobního podniku. V takovém fatalistickém "monotheismu" chybí naprosto význam jakékoliv lidské práce a chybí dynamika kosmologické polarizace, která se velmi neuměle dopracovává v židovské Bibli právě pomocí východních "dualistických" modelů pársismu a buddhismu, pomocí toho aramejsky řečeného "Satana" – "Odpůrce" nebo perského Ahrimana nebo buddhistického Máry.

Jak je zřetelně patrné, při rozboru Nového zákona a jeho příběhu, je "Satan" vsazen do bible dodatečně a dost nešikovně. Vyskytuje se pouze při počátečním svádění Ježíše Krista, aby se tak literárně napodobilo svádění Buddhy Márem, ale potom dál už se s ním nějak "nepočítá" a v celém textu se s ním vůbec nesetkáme. Ve Starém zákoně je to ještě horší. Zde je ideovým odpůrcem, tím "satanem" jednoznačně myšlen "had pod stromem poznání", tedy dokonce sám Buddha – "zlý duch poznání".

Zrcadlový protipól obou základních principů

06.02.2023

Rychlá navigace: