Souvislosti, které všude nenajdete

Berijova čistka v Rudé armádě. Jak se Stalin vzbouřil proti kaganovi.

(5. díl)

Židovští kati zabíjeli, zatýkali, ničili ve jméně neexistujícího "vojenského spiknutí". Zničení neexistujícího "vojenského spiknutí" byl pro Židy preventivní ničící nástroj, protože možnost vojenského puče v oddílech Rudé armády byla tím nejreálnějším a smrtelným nebezpečím pro dosazené "chazarské židy na jejich pozicích", kteří se dostali k moci.
Ostří armádního spiknutí by samozřejmě nebylo nasměrováno proti "otci národů", "diktátorovi Stalinovi", ale proti židovskému sevření vytvořeného Berijou a proti všem "Židům na pozicích" v čele s Kaganovičem. Svobodní zednáři projevovali velkou podporu "svým" dvěma Židům: Berijovi a jeho nejbližšímu kolegovi Izraelovičovi. Jejich výroba falešných obvinění ruských revolucionářů znamenala záhubu tisíců lidí. Koncem roku 1938 už Židé pomalu ukončovali svoji čistku v armádě, jejíž objem představoval přibližně 30 000 lidí z velitelské základny. Mezi nimi bylo 186 z 220 velitelů brigád, 110 ze 195 velitelů divizí, 57 z 85 velitelů sborů, 13 z 15 velitelů armád a všech náčelníků vojenských okruhů. Jak můžeme vidět tato obrovská "čistka" byla hluboká, radikální a měla výrazně podetnout bojeschopnost ruské armády. Německé prameny potvrdily, že tato "čistka" urychlila rozhodnutí Hitlera napadnout SSSR. Kdo by mohl za normálních okolností předpokládat, že na prahu války potenciální nepřítel Německa z ničeho nic zbaví svoji armádu velení, a tím otevře dokořán svoje vrata pro vtrhnutí protivníka? Paradox nejvyššího stupně! Zahraniční historici, kteří se už dávno neopovažují mluvit pravdu kvůli "strachu z chazarských Židů", tak nemohou vyřešit problém těchto krvavých "čistek" v armádě tváří v tvář smrtelnému fašistickému nepříteli a pokusu Stalina uzavřít mír s Německem – stejně jako s ním uzavřené příměří.
Skutečná podstata tohoto příběhu je taková, jak správně popsal Deutscher, že mezi "konzervativními" sovětskými vojenskými kruhy bylo už v předválečné době velmi silné hnutí proti židovskému jařmu, které bylo pro ruský národ mnohokrát horší než jařmo tatarské. Židé věděli, že před nimi stojí dva nepřátelé: vnitřní a vnější. S vnějším nepřítelem byla naděje se nějak domluvit, ale vnitřní nepřítel představoval reálné a okamžité nebezpečí. Měli jednoduše na výběr: buď my (Židé), anebo armáda (Rusové). Verze, podle které byl nasměrován odpor proti Stalinovi, a ne proti těm, kteří dávali Stalinovi příkazy a stáli za jeho zády, je úplně absurdní. Jak by si někdo mohl myslet, že před hrozným nebezpečím, které představovalo hitlerovské Německo, by Židé šli do strašného rizika spojeného s ničením celého velení sovětských ozbrojených sil jenom pro to, aby zachránili Stalina? Pokud by přímo šlo o jejich vlastní "kůži", "pretoriánská garda" v SSSR by klidně přidusila okamžitě svého "vůdce" (jak to nakonec stejně potom udělala).
Chazaři byli svým původem turko-tataři. Zůstávali polokočovníky a vedli obšírný obchod se svými sousedy. Obchod s "živou silou", tedy s otroky, byla jejich hlavní specializace. Chazaři často prováděli nájezdy na slovanská území a zmocňovali se zajatců kvůli obchodu s otroky. V 8. a 9. století začal přes konstantinopolské rabíny k Chazarům pronikat babylonský talmudismus (v různých dobách známý jako farizeismus, rabínismus nebo judaismus), nejprve jej praktikovaly vyšší vrstvy obyvatelstva, a potom se rozšířil i mezi lid. Je zajímavé, že v ruských bylinách (kronikách) se objevuje výraz: "Velikij židovin", se kterým ruští bohatýři zápasili na "Divokém poli". Je jasné, že tento "židovin" nebyl palestinským židem-Semitou, ale divokým chazarským nájezdníkem, který plenil slovanské dědiny. Slované, byli dovedení chazarským terorem až k samému zoufalství. Pod vedením svého knížete Svjatoslava a za pomoci Byzancie, které Chazaři taktéž způsobovali mnoho škod a útrap, uskutečnili v roce 965 velký nájezd na Chazárii, vypálili a vyplenili jejich hlavní města Itil, Beluji, Veži a Semender a s bohatou kořistí se vrátili domů.
Více jak 90% židů žijících na celém světě patří ke skupině takzvaných Aškenazů – skupině východních židů, kteří se v mnohém odlišují od západní skupiny – Sefardů a to nejen obyčeji, ale i vzhledem. Mnozí historici už dávno předpokládali, že většina východních Židů nejsou semité, ale turkotatarští potomkové těchto asiatických Chazarů, jejichž kaganát nejprve rozprášil Svjatoslav, potom i Džingischán, před kterým Chazaři utekli do východní Evropy pod tlakem jeho hord. Jestliže téměř všichni významní představitelé judaismu a sionismu patří ke skupině "východních" Židů, je zcela jasné, že tato historická pravda se u nich netěší "velké popularitě".

Podle V. Uškujnika

Berijova čistka v Rudé armádě. Jak se Stalin vzbouřil proti kaganovi.

05.03.2021

Rychlá navigace: