Michal Semín – jeden ze skutečných iniciátorů pochodu z roku 89 – promluvil

V užaslém ztišení mu naslouchali nejen policisté, ale i mnozí podvolení, jejichž rok narození spadal zjevně až do doby, kdy se ze státního převratu organizovaného StB (v gesci CIA a KGB) byla vytvořena mystifikačně "Havlova sametová revoluce".

Drazí přátelé,
hovořím k vám jako bývalý vysokoškolský student, tehdy čerstvě vyloučený za podvracení režimu. Jako ten, který směl být u toho, když se připravovala studentská manifestace k uctění Jana Opletala. Nebudu vás unavovat detaily, jen vám chci po letech prozradit, že tváře, které máte s tehdejší studentskou revoltou mediálně spojené, neměly – až na nepatrné výjimky – s přípravou demonstrace nic společného. Sametový převrat jistě přinesl plody, po kterých jsme tehdy toužili – svobodu slova, cestování, svobodné vzdělávání, svobodné volby, a hlavně stát, který není nikomu podřízen, který nám patří. Nebo se nám to alespoň zdálo. Přinejmenším to platilo do doby, než jsme vstupem do EU o část své svrchovanosti přišli. Dnes, v režimu Lisabonské smlouvy, jsme opět, takřka ve všech důležitých ohledech, jako před těmi 33 a více lety, ve vazalském postavení. A většině našich politiků je to šumák. A protože už nejsme pány ve vlastním domě, pomalu ztrácíme i ty ostatní plody sametového převratu. Předně – už nežijeme v prosté demokracii – tak, jako měli předlistopadoví soudruzi svoji demokracii lidovou, tak soudruzi polistopadoví si vytvořili demokracii liberální. Někdo může namítnout, že liberální znamená svobodu milující, tak to se nám přeci musí líbit, ne? A v tom je právě ten největší paradox. Ve jménu liberální demokracie se už nějaký čas plete tlustý bič na všechny, kteří odmítají papouškovat všechna ta ideologická klišé politruků nové éry. Podvolíme se jim?

Budeme spolu s nimi tvrdit, že rodinu mohou tvořit dva muži s cizí ženou, k tomu najatou pro zplozené dítě? Necháme si nabulíkovat, že kdo nejde s Bruselem, klaní se Moskvě? Dovolíme soudruhu Rakušanovi, aby jeho nově vznikající politická policie monitorovala zaměstnance státní správy, zda náhodou nepodléhají tzv. antisystémovému smýšlení? Dovolíme Fialově vládě, aby nám vypínala weby? Chceme, aby nám rudo-zelené technokratické elity diktovaly, co smíme jíst, čím a kdy topit, kdy a kam cestovat, prostě jak žít? A k čemu jsou nám svobodné volby, když bez ohledu na to, jak dopadnou, je o většině našich zákonů předem rozhodnuto za hranicemi naší země? Když o tom, jak budeme žít, nerozhoduje ani tak námi zvolená politická reprezentace, jako nadnárodní organizace, mocné korporace, nadnárodní kapitál či síť aktivistických neziskovek, mnohdy také financovaných ze zahraničí? Kdyby vám někdo v listopadu 89 řekl, že se z deště, po nějaké době relativně svobodného života, přestěhujeme pod okap, nevzali byste si na Letnou o něco menší klíče? 17. listopad je den, kdy si máme připomínat zvěrstva dvou minulých totalit a legitimní odpor vůči nim. Odmítám však, aby se tento památný den stal oficiózní, propagandistickou, tupou oslavou totality nové, liberálně-progresivistické, totality bruselské. Pevně doufám, že naším přičiněním – a s pomocí Boží – padne, dříve či později, i ona.

04.08.2023