Nová chronologie dějin (43. díl)

(43. díl)

Jeden ze základních principů vědecké metody výzkumu a bádání říká, že pokud existuje třeba jen jediný fakt, který je v rozporu s vypracovanou teorií, znamená to, že teorie je nesprávná nebo neúplná, a je třeba ji doplnit a přepracovat. Zatím bohužel platí, že když globálně zaplacení a zmanipulovaní historikové, "žurnalisté" a pracovníci médií narazí na skutečnost, která nevyhovuje oficiálně vypracované teorii, prostě ji násilně vymažou, ignorují ji nebo se jí jízlivě vysmějí a zkostnatěle budou na příkaz mocných "do roztrhání těla" hájit již vytvořené dogma. Oficiální vzdělávání nás uvěznilo do matrixového způsobu vnímání, jak současné "reality", tak i dávné historie lidstva a jsou kamenováni všichni, kteří na základě nově se vynořujících informací mají odvahu referovat o zcela jiném světě, než o tom, který je nám neustále vnucován a ukazován.
Podle mnoha shromážděných faktů v 18. století dynastie Romanovců-Oldenburgů za podpory evropských vládnoucích dynastií a temných sil začala obsazovat území cizího státu – Velké Tartárie. Toto obsazování se začalo naplňovat po získání kontroly nad Sankt-Petěrburgem, který měl výhodnou polohu, ne jako hlavní město Ruského impéria, ale jako hlavní město globálního impéria, které mělo v plánu v sobě sjednotit všechna území severní Evropy, Skandinávie a Tartárie.
V rámci tehdejšího poddanského systému byl obchod a darování lidí zákonným postupem. Byla provedena provinční reforma. Počet provincií se zvýšil z 20 na 50, zjevně kvůli přílivu zajatého obyvatelstva. Také jazyk se v 18. až 19. století změnil a místo "neartikulovaného projevu" Ivana Hrozného se objevuje světlo plynoucí Puškinova literární ruština. Moderní ruský jazyk je směsicí jazyka ruského království a jazyka Tartárie. Ukrajinský a běloruský jazyk je zase bližší staroslověnštině, protože "vězni z Tartárie" nebyli přidělováni do těchto oblastí.
Když se podíváte na délku života slavných lidí v Rusku a ve světě v 18. až 19. století, pak každý z nich žil obvykle 60 až 90 let a pokud byla v té době průměrná délka života 25 až 30 let, tak nevolníci žili ještě kratší dobu, než je tento strašlivý průměr. Poddanství bylo zrušeno až v roce 1861. Úřady s největší pravděpodobností usoudily, že ztráta historické paměti lidí je již definitivní. Takzvaní Rusové zapomněli, kdo jsou a také odkud jsou. O 56 let později se v roce 1917 potomci válečných zajatců zase proměnili v otroky.
V invazní politice těch, které komplexně nazýváme Romanovci, se zrcadlí lačnost Západu po rozlehlých a nesmírně bohatých územích Velké Tartárie. Tisícileté snahy o podmanění si této části světa, která stála na jiných civilizačních hodnotách, než měli dobyvatelé, je jasně patrná i dnes a možná právě v tomto období dokonce vrcholí. Plíživě bylo obyvatelům Tartárie narušováno to, co jim bylo dáno už na genetické úrovni. Byli devastováni nejen pomocí invazního náboženství, ale také cíleným ničením jejich tradičních hodnot, finančním a ekonomickým rozvracením, uměle vytvořenou bídou a nedostatkem, ničením jejich genetického fondu včetně infikování populace pomocí alkoholismu a drog. I dnes dokonce někteří "západní demokraté" hovoří o fyzické genocidě a o tom, že je třeba Rusy (či Slovany) vybít atomovkami.
I český národ tento tlak zažil ve své minulosti. Víme, kolik úsilí bylo a je věnováno germanizaci našeho národa, na diskreditaci husitství a na potření takzvaných pohanských mýtů. Můžeme si všimnout, kolik podobných paralel v příběhu Tartárie koresponduje s naší minulostí i současností. A to, o čem je řeč v tomto povídání, totiž není minulost, ale je to ta nejžhavější přítomnost.

01.09.2021