Život postupně zaniká a objevuje se zase tam, kde duchovnost znovu zakoření

Ti, kteří nerozumějí poselství slunečního mýtu a jeho moudrosti se domnívají, že naši předkové uctívali slunce jen jako takové. "Sluneční mýtus" ale není o slunci na nebi, které vidíme, ale o duchovním "Slunci", jako o věčné prapodstatě a Světle života, které není vidět, protože je duchovní podstaty. Je zapotřebí pochopit, že ti dávní mytičtí lidé nebyli žádní primitivové ani žádní primitivní "uctívači přírody" a přírodních dějů, jak se to dneska z nich dělá, ale že to byla skutečná duchovní škola se vším všudy.
Dalším typickým "slunečním" motivem je úcta ke "svaté hoře". Ta se objevuje ve všech slunečních mýtech i v těch přepracovaných. V indické tradici se nazývá tato mytická hora "Meru" nebo "Sumeru", v perské tradici se nazývá "hora Uši-daréna" nebo "Hará-berezaiti", v pozdně indické literatuře se velmi často nazývá "Kailása" a v kultuře araratské, urartské, se ta posvátná hora nazývá "Ararat" a v semitské jazykové větvi se jmenuje "Nisir" (babylonský epos o Gilgamešovi).
Symbol svaté hory představuje vznešenost. Je symbolem toho velikého, posvátného, toho, co převyšuje tento hmotný svět, co je božské a co je spojené s lidskou prací na vytváření prostoru Svobody, Světla a Vědění. Proto je celá gnostická literatura spojena s "výstupem na horu", kde se dotyčnému gnostikovi vyjevují ty nejvyšší pravdy.
V naší české tradici je legenda o "svaté hoře", Blaníku, kde se schovávají "spící rytíři" a tento model je i v indoevropské tradici dosti běžný. Tito "spící rytíři" charakterizují síly, které pramení z poznání o vznešeném původu člověka a vychází z oné "výšiny", která obnovuje život a bez které to nejde. Když tyto síly "osloví" člověka, tak se stane jakýmsi mystickým "rytířem blanického řádu". Takže můžeme klidně říct, že každý poznávající a probouzející se člověk, má v sobě malého Buddhu a je obrazně řečeno takovým "blanickým rytířem".
Ve Védě se snad na každé stránce neustále zpívá o "rostlině sómy", zvané "amšu", která roste "ve výšinách". Podle Avesty nazývali sómu "haoma" a orli tuto "rostlinu" přinášeli k nám na zem. (Mnozí materialisté dodnes spekulují o tom, jak tato "horská rostlina" asi vypadá...) Ale my bychom měli přijmout to, že se jedná pouze o duchovní "rostlinu" a že to je právě tato "rostlina" nebo také "strom poznání", který je uctívaný v pozdější indické tradici jako svatý fíkovník ("ašvattha"). Čili toto je ta "rostlina" poznání! A to je ta základní vědomost, kterou bychom měli mít o tomto posvátném symbolu. O tuto "rostlinu" vždycky jde. Hrdina slunečního mýtu – spasitel lidského rodu ji má získat, protože je to spásná "rostlina věčného života", "rostlina nesmrtelnosti". V Indii se nazývá "amrtam" a tato nesmrtelnost trvá tehdy, pokud žije ta tradice křesání, té vystředěné niterné síly. Pokud tato tradice pěstování a křesání té vnitřní síly zmizí, pak vyhrává formalismus, povrchnost a neduchovní "obřadnictví". Za těchto okolností život postupně zaniká a objevuje se zase tam, kde duchovnost znovu zakoření, kde se ujme, kde tyto souvislosti vnímaví lidé zase pochopí a začnou tu střední sílu života, sílu niternosti a celkovosti cíleně, vědomě a organizovaně bránit.

05.12.2022