Zkáza Velké Tartarie – 4. část

(Článek 9)

Kruhová jezera

Na západě Kurganské a jihovýchodu Čeljabinské oblasti je nápadný ještě jedený druh stop: celý tento obrovský prostor je doslova poset oválnými až kruhovými krátery, které jsou nyní zaplněny vodou a vypadají jako jezera. Pokud i toto jsou stopy po meteoritech, pak jejich původci nepadaly po tangenciále k zemskému povrchu jako předchozí skupina, ale pod daleko větším úhlem, prakticky vertikálně. Není jasné, zda oba druhy stop vznikly při jediné události. I kdyby však proběhla každá zvlášť, pád tak velkého množství objektů – soudě podle stop jich muselo být několik desítek tisíc – musel způsobit katastrofu planetárního charakteru. V samotné zóně pádu by se dalo přežít jedině v hlubokých podzemních krytech. Všechno, co bylo na povrchu, bylo prakticky v jednom okamžiku zničeno. Přitom byla zničena i vrchní vrstva půdy a rostlinstvo i na velkém okolním teritoriu přímo pádem nezasaženém. Při průchodu těchto těles rovněž muselo dojít i ke značnému rozehřátí atmosféry. Je možné, že část objektů, které způsobily vznik kruhových jezer, explodovala v jejích horních vrstvách, stejně jako explodoval meteorit v roce 2013 (ať už příčina byla jakákoli). Pokud tyto objekty byly tvořené horninou, vzniklo velké množství prachu a to pak mohlo být příčinou takzvané "jaderné zimy", jejíž projevy byly zaznamenány v letech 1815 – 1819.

Takže na západní Sibiři je gigantická zóna, která byla pravděpodobně zničena masívním meteorickým bombardováním, oblast o rozloze více jak 1,5 milionu kilometrů čtverečních. Pokud na tomto území v době katastrofy existoval jakýkoliv stát, pak po této události o něm nemohla být ani řeč… Po obrovské katastrofě to, co z Tartárie zbylo, se stalo zdrojem klimatických problémů, jak v Evropě tak i Americe. Nepřímo o tom svědčí místní lesní porosty, kterým není více než dvě stě let. Sibiřským, ruským i běloruským. Tento fakt lze objasnit jedině tím, že před uvedenou dobou většina ruských lesů zmizela. Staré stromy i mladé. Nynější lesy vyrostly na jejich místě. Na centrální ruské rovině byl les postupně obnoven v polovině 19. století cestou masové výsadby po čtverečních mílích. Ale sibiřská tajga vyrostla sama, protože tady stromy sázet neměl kdo. Jeden z argumentů proti teorii obrovské katastrofy, která mohla proběhnout před 200 lety, je mýtus o "reliktních lesích", které prý rostou na Uralu a v západní Sibiři.

Dmitrij Mylnikov říká: "K myšlence, že s našimi reliktními lesy není něco v pořádku, jsem dospěl už před deseti lety, když jsem zjistil, že v "reliktním" městském lese zaprvé nejsou stromy starší než 150 let a zadruhé tam je velmi tenká vrstva úrodné půdy v tloušťce 20 – 30 cm. Připadalo mi to zvláštní, protože jsem četl různé stati o ekologii a lesnictví, kde se opakovaně objevovala informace o tom, že za tisíc let se v lese vytvoří řádově jeden metr úrodné půdy, to znamená asi milimetr ročně. O něco později jsem se s podobnou situací setkával nejen v centrálním městském lese, ale také v ostatních borových lesích rozkládajících se na Čeljabinsku a okolí: staré stromy chybí a úrodná vrstva je tenká.

V "pásových borech" je vrstva půdy jen několik centimetrů a pak už jen písek. Přitom ledovec roztál před minimálně tisíci lety. Jak je to možné? Podobná situace, tedy nepřítomnost starých stromů a velmi tenká vrstva úrodné půdy – se opakuje prakticky ve všech lesích Uralu a západní Sibiře. Když jsem se o to blíže zajímal, dozvěděl jsem se z oficiálních zdrojů, že na Uralu a Sibiři opravdu stromy starší než 150 let nejsou. A zdůvodnění? Déle prý prostě nežijí." Ale podíváme-li se na přehled délky života jednotlivých druhů stromů, dozvíme se, že:

sibiřské sosna cedrová žije 400 – 500 let;

smrk evropský 300 – 400 (někdy i 500) let;

smrk trnitý 400 – 600 let;

modřín sibiřský 500 let (za mimořádně příznivých podmínek až 900 let);

borovice žije 300 – 400 let, ve zvlášť příznivých podmínkách až 600 let;

jilm žije 300 let;

lípa – 400;

cedr – 1000 let;

dub 1500 let;

Není vám divné, že ačkoliv tyto stromy žijí vesměs déle než 300 let, na Sibiři a Uralu jen 150 let? Zatímco například v Kanadě, ve zcela srovnatelných podmínkách roste tohle:

Kanadští dřevorubci na přelomu 19. a 20. století. Tloušťka kmenů, 6 metrů a stáří stromů 1500 let!

Proč však na Sibiři takové sekvoje nerostou, když klima je prakticky stejné, nikdo ze specialistů nedokáže vysvětlit.

Teď sice nerostou, ale dříve ano. Studenti z Čeljabinské státní univerzity, kteří se účastnili na archeologických výzkumech v Arkaimu a na jihu Čeljabinské oblasti, vyprávěli, že tam, kde je dnes jen step, byly v době Arkaimu jehličnaté lesy a při svých výzkumech zde místy naráželi na pozůstatky gigantických stromů, jejichž kmeny měly průměr 4 – 6 metrů. Byly tedy stejné, jako ty v Kanadě. Oficiální teorie říká, že tyto stromy byly barbarsky vykáceny obyvateli Arkaimu a dalších sídel, a dokonce se tvrdí, že právě vykácení lesů způsobilo pozdější migraci Arkaimců. Jenže lesy, i když jsou vykáceny, vyrostou znova. Všimněte si neudržované mýtiny – za pět let tu je houští bříz a černého bezu, za deset už vykukují jehličnany a za dvacet let nepoznáte, kde mýtina byla. Proč se za těch pět a půl tisíce let, které uběhly od dob Arkaimu, neobnovily? Odborníci krčí rameny: Nevyrostly? No, tak nevyrostly. Stalo se! Jenže oni zřejmě vyrostly, ale pak byly rázem zničeny? Takže množství faktů a pozorování svědčí o tom, že na velké části území Uralu a Sibiře fakticky chybí lesy starší 200 let. A rozhodně naprosto chybí v místech předpokládané katastrofy.

Shrneme-li uvedené údaje, dojdeme k závěru, že: pokud by pásy vyryté do země způsobil v dávných dobách ledovec, dnes by byly pokryty běžnými vrstvami půdy v silné vrstvě. My zde však pozorujeme pouze velmi tenkou vrstvu půdy, která je zjišťována nejen v "pásových lesích" Altaje. Pod ní bez jakéhokoli přechodu už následuje pouze základní materiál v podobě písku. Svědčí to o tom, že tyto lesy jsou velmi mladé a nerostou v místech předchozího zalesnění. Pokud tu byla vrstva půdy obvyklá v oblastech zarostlých vegetací, pak byla jednorázově a velmi razantně odstraněna při katastrofické události.

22.07.2019

Předchozí článek

Další článek