Zkáza Velké Tartarie – 5. část

(Článek 10)

Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která údajně chybí lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete tyto fotografie: Domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi, je po celém Rusku – ale nejen tam – velké množství. Výše zobrazený dům je petrohradský dům (postavený v letech 1723 – 1730). Má hlavní vchod pod úrovní silnice, což je v oblasti častých záplav přinejmenším poněkud zvláštní. Tento dům najdete v Kazani.

Podobně nesmyslně zanořených domů byste našli obrovské množství. V Petrohradu vám průvodci řeknou, že tak se stavělo proto, že nikdo nesměl mít palác vyšší než car, a tak se přízemí začínalo už v suterénu. Nicméně si nemyslím, že by zrovna něco takového řešili stavitelé domů na těchto fotografiích. Řeknete si, proč tedy jsou ty domy tak hluboko? A já ještě doplním: Proč se to týká jen staveb postavených do počátku 19. století?

Tohle je výkop v komunikaci v centru současného Petrohradu. Pod vrchním asfaltem a jeho kamenným podložím je zřetelná tenká vrstva ornice s kamením. Následuje silný pruh hlinitopísčitého materiálu. Potud je to jasné. Ale pod touto základovou vrstvou je opět ornice s kamením a znova vrstva hlíny a písku. Proč je to tu 2x? Možná řeknete – kulturní vrstva. Ale to by pak znamenalo, že v centru hlavního města se snad i celá staletí neuklízelo. A to je myslím méně pravděpodobné než ten meteorit.

Horní tenkou vrstvu na této fotografii tvoří ornice. Pod ní je správně hlinitopísčitý podklad. Ale následně je tu zase ornice, tentokrát s kamením, a zase hlinitopísčitý pás. Teprve potom následuje silná, tři čtvrtě metru tlustá vrstva úrodné ornice, patrně původní, která tu vznikala rozkladem organických látek po velmi dlouhou dobu. A pod ní teprve základový materiál. Co navíc k tomu ve své zprávě napsali zde zachycení geologové? Jednotlivé vrstvy nevznikly naplavením, ale spadem! A aby toho nebylo málo, pod vrstvami byla nalezena olověná pečeť s letopočtem 1820.

Uvedené obrázky ilustrují verzi Dmitrije Mylnikova, že obrovský spad hlíny byl důsledkem katastrofy, k níž došlo v západní Sibiři. Domy byly zasypány hlínou vynesenou horkými parami do atmosféry. Tato hlína, jíž jsme postrádali v sibiřských lesích, pak v podobě blátivého "deště" postupovala nad další území. Problémem totiž nebyla jen samotná katastrofa, ale i její následky v době, kdy bylo zničeno veškeré rostlinstvo a odstraněna vrchní vrstva půdy na dostatečně velkém prostoru. Předpokládejme podle zanechaných stop, že oblast přímo zasažená pádem meteoritů byla kolem 1,5 milionů čtverečných kilometrů. Než se začala tvořit nová vrstva půdy, uběhl dlouhý čas, možná i desítky let. A po celou tu dobu působením slunce, vody a větru probíhala eroze, jejímž výsledkem byla tvorba obrovského množství prachu a písečných bouří. Prach a písek se zvedaly až do vrchních vrstev atmosféry a přesouvaly se tisíce kilometrů od místa samotné katastrofy. I v Evropě se můžeme setkat se svědectvími o prachových bouřích a s padáním hlinitého bahna ještě v roce 1847...

23.07.2019

Předchozí část

Další část