6 000 let staré sumerské texty nám odhalují historickou pravdu 25: Potopa světa 2
(25. díl)
Potopa světa se udála ve 120. šaru, 432 000 let po přistání, tedy přibližně 11 000 před naším letopočtem, kdy i podle konzervativních vědců došlo ke zničení světa velkou povodní. V té době bylo Ziusudrovi už 10 šarů, tedy 36 000 pozemských let. Podle tabulek tato katastrofa byla důsledkem kosmické události, kdy se obří planeta Anunnaků na své 3 600leté oběžné dráze kolem Slunce, přiblížila k Zemi blíže než obvykle. Tabulky nám sdělují verzi, že to byla přírodní katastrofa, které Anunnakové pouze zneužili ke zničení výsledku svého problematického stvoření, otrockého druhu zvaného člověk. Je ale otázkou, zda Anunnakové nebo jiná mimozemská skupina těmto událostem "trochu nepomohla".
"Nyní poslyšte příběh o Potopě, jež Zemí přehnala se. Řadu dní předcházejících dni Potopy Země duněla, sténala, jako by bolestmi trpěla. Nibiru jako zářící hvězda na nebesích vidět byl. Země počala se třást, přitažlivou sítí do té doby nevídanou rozrušena byla. Potom hrom burácivý zaduněl, blesky rozsvítily nebesa. Odlet! Odlet! Utu signál dal, pro Anunnaky určený."
Je zajimavé a k zamyšlení, jak to, že Anunnakové tak přesně věděli, kdy dojde k začátku vzniku ničivé vlny...
Skrčeni ve svých lodích nebeských Anunnakové vylétli k nebi. V Šurubaku, osmnáct mil vzdáleném, zářivé výbuchy Ninagal sledoval. Zavřít! Zavřít průlez! Ninagal na Ziusudru křičel. Společně stáhli padací dveře, které průlez kryly. Vodotěsná, bezpečně uzavřená byla loď, ni paprsek světla dovnitř nepronikl. V Bílé zemi, základy Země se otřásly, pak s duněním, jež za tisíc hromů vydalo, ze svých základů ledový příkrov sjel. Do moře jižního se zřítil, jedna kra do druhé strašlivě vrážely. Znenadání přívalová vlna zvedla se, k samotným nebesům ta vodní stěna sahala. Větry její vodní stěnu hnaly, přívalová vlna na sever se šířila. K územím v Abzu ona se blížila. Odtamtud k obydleným zemím až i Edin pohltila. Loď Ziusudrovu ta přívalová vlna z kotviště vyzvedla, házela s ní sem a tam, vodní propast tu loď pohltila. Ač zcela ponořena, loď držela pevně, kapka vody dovnitř neprosákla. Venku vlna rozbouřená kosila lidi jako bitva vražedná. Země zmizela, všude jenom voda byla. Vše, co dřív na zemi stálo, mohutnými vodami odplaveno bylo. Před koncem dne ta vodní stěna, nabírajíc na rychlosti, hory pohltila. V kočárech nebeských kolem Země zatím Anunnakové kroužili, v kajutách namačkáni se krčili, co děje se tam dole na Zemi, v napětí pozorovali. Ninmach jak žena při porodu křičela. Stvoření "má" vody zaplavují, jako vážky v rybníku utonulé, všechen život valící se vlnou, vzat. Všechno tam dole se v hlínu obrátilo. V lodích nebeských Anunnakové pohledem tím poníženi byli, běs nespoutaný, moc přesahující tu jejich, plni bázně sledovali v oněch dnech. Po sedm dní vody shora s vodami Velikého mísily se, déšť z nebe po čtyřicet dní ještě pokračoval. Kde hory k nebesům své štíty vypínaly, nyní jejich vrcholky změnily se v ostrovy. Po čtyřiceti dnech Ziusudra na své lodi poklop otevřel, úplně sama loď na velikém moři spočívala, ni známka života kolem. V té době Ninagal, Enkim určený, ke dvojitému vrcholu Arraty loď směřoval. Netrpěliv Ziusudra byl, ptáky, kteří byli na lodi, vypouštěl, by hledali souš, a našli vegetaci. Pak holubici vypustil, s větvičkou ze stromu na lodi přistála! Nyní Ziusudra věděl, že souš z vody se vynořila. Otevřel poklop vodotěsný a z lodi Ziusudra vyšel. Zatím Enki a Enlil ve vírech na horu Arraty sestoupili. Tam loď Ziusudry spatřili a Ningala mezi nimi. Hněv Enlila neznal hranic. Do jednoho měli pozemšťané zhynout, pln zuřivosti křičel, na Enkiho se ve zlosti vrhl, holýma rukama zabít bratra svého chystal se. Ziusudra pouhým smrtelníkem není, můj syn to je! Volal Enki. Na chvíli Enlil se zarazil. "Přežití Lidstva vůlí Stvořitele všeho musí být" – Tak Ninurta k otci svému pravil. Nakonec obměkčen, Enlil za ruce vzal Ziusudru a choť jeho Emzaru a pravil: Plodní buďte, množte se, Zemi znovu zaplňte!
02.06.2020