"Ahamkára" – "ego", "manas" – mysl a duše – "antarkaranam"

Ahamkára – je známé slovo, které existuje i ve védántě. Sámkhya pojednává ahamkáru – "ego" stejně jako védánta, jako hluboký omyl, který způsobuje, že Puruša považuje sám sebe za aktéra všeho toho, co člověk dělá, i když ve skutečnosti Puruša nedělá nic. Puruša je jenom svědek a všechno vlastně "dělají" jednak samskáry a jednak guny, ze kterých se ten který jedinec skládá.

Úkolem manas – mysli je zprostředkovávat smyslové vjemy pro buddhi. Mysl má také svá přání, má také své schopnosti a není to tedy jenom čistý prostředník. Manas je zde líčena jako jakýsi naivní dětský kamarád, který se otvírá všemu, co je mu ve světě libé. Je něco jako stálý milenec přítomného, který je v kontaktu s vnějším světem, a který reaguje na všechno kolem, co tělo zjistí skrze smysly. Chce se tomu všemu připodobnit a chce se s tím skamarádit a sblížit.

Indičtí mudrci o mysli mluví tak, že se podobá zamilovanému muži, který, když má milenku vášnivou, tak je také sám vášnivý, když má lhostejnou, tak je sám také lhostejný, když je hodně přemýšlivá, tak je také on hodně myslící, je to taková formelína, která se připodobňuje všemu, co se jí líbí.

Samkhyová koncepce je důležitá také tím, že jednoznačně rozlišuje, stejně jako védánta – ducha, duši a hmotu, protože ten "duch" je pouze a jenom ten věčný stálejsoucí a neměnný Puruša, který ani není schopen utrpení a pouze se domnívá, že trpí, i když netrpí, trpí právě ta duše.

Duše má tady název "antarkaranam", což je něco jako "vnitřní činitel" a počítá se mezi součásti hmotného těla. Právě toto učení můžeme najít také u gnostiků, ale v křesťanství došlo k tomu, že se duch a duše, přestože jako slova existují doposud zvlášť, se smrskli v jedno a ta zásadní odlišnost poznávajícího ducha od psyché – duše nám zcela zmizela. Duše je tedy podle sámkhye jakýsi mezistav mezi Purušou a prakrti. Puruša se spojuje s prakrti "omylem", což je totéž jako u védánty, kde se to děje díky nevědění – "avidyayá".

02.02.2023