"Dvidžovství" a "ahimse" – Osvoboďte svoji duši... 25. část
(Článek 25)
Liturgie, vztahující se k přijímání boží síly, která byla symbolizovaná kruhem, vykrystalizovala v perské říši do přijímání "oplatků" – (lat. "ob-fero", "nesu vstříc"), měly na sobě nakreslené slunce nebo orla a symbolizovaly přijímání úplnosti a dokonalosti, tedy "svatého ducha", toho, který se nazývá védsky "sóma" a avestsky "haoma". Sóma či haoma byly zpočátku symbolizované pojídanou oplatkou, která byla později vyměněna za obětinu dávanou bohu, která byla vyražena buď ze zlata, ze stříbra nebo mědi. Původně byla tato "mince" určena jako "měna" mezi bohem a člověkem a měla vertikální nasměrování! To jednoznačně dokládají mince, které se často přidržují tradičního a původního symbolu – orla. Mince nejstaršího období na sobě mají na Východě také obraz Ahury Mazdy nebo potom v buddhistických dobách Buddhu s aurou. Všem bylo dříve jasné, že ta síla vykřesávání, v tomto případě vytepávání, je symbolem síly života, a že jde o nejposvátnější "třetí sílu", rodící se srážkou mezi dvěma protivami. Když tento proces srovnáme s praxí ražení mincí mezi dvěma matricemi, tak tu třetí sílu máme přímo tady, pouze s tím rozdílem, že při tomto napodobivém "ražení" byl mezi těmi dvěma silami plíšek kovu, který nám svým kruhovým obrázkem po vyražení jen symbolicky znázorňoval ten původní "tón" životadárného "ducha", tu "jiskru světla" mezi dvěma křesacími kameny světa.
Životodárný prostor člověka s hranicí. Ve všech svatých textech staré školy je nám říkáno, že sílu člověka můžeme interpretovat dokončeným kruhem, kolem kterého je hranice. Ta hranice musí být důsledně "hlídaná" bdělostí Člověka, aby se ta "vnější síla temnot a chaosu" k té síle Člověka nedostala a nezničila ho. Na této myšlence potom vznikaly a byly pod "boží ochranou" nejen svatyně, obětiště, ale i sama lidská obydlí. Bylo to posvátné "místo člověka", který se bránil síle vnějškovosti a rozkladu a symbolizoval to i svým způsobem bydlení.
Naše druhé zrození – dvidžovství. Úspěšné vykřesání ducha poznání a následné osvícení je ve védské tradici veleben jako akt "druhého zrození". Po prvním fyzickém zrození to je "druhé zrození", zrození duchovní, zrození k probuzenému životu a je vyjadřováno termínem "dvidža" – "podruhé zrozený". Takový nově zrozený Člověk se skutečně stane zcela jiným člověkem, daleko vnímavějším, citlivějším, lidštějším a soucitnějším. Protože od okamžiku svého druhého zrození již tvoří a brání jednak skutečného Člověka, ale i opravdové lidství i vykřesaný prostor pro jeho svobodný život a uvědomuje si, že nezávislá duchovní svoboda je to nejcennější co může mít a zároveň je i základní podmínkou pro smysluplný život.
Filosofie neubližování – "ahímse". Poselství této filosofie je neustále živé, protože jakékoliv náboženství, které je vyčleňující nebo dokonce sektářské, tak zcela nutně a zákonitě vede nakonec k válkám a obrovským násilnostem. Indická kultura naopak vychází právě z tradice neubližování, to ví ostatně každý člověk, který se alespoň trochu zajímal o filosofii Indie. Násilí jako program je v celé indické duchovní tradici zcela odmítáno, to je jednoznačné. Jistě znáte historii Gándhího, který se proslavil po celém světě svou politikou nenásilného odporu proti Angličanům, která vychází ze stále opakovaného příkazu indických filosofů o neubližování – "ahímse". Nebyl to tedy Gándhího žádný originální nápad, on byl prostě jeden z tisíců, milionů, kteří kráčeli a kráčí tímto směrem. Byl však v uplatňování této filosofie velmi důsledný. Je dobré si uvědomit, jak dosvědčují archeologické nálezy po celém světě, že právě tato filosofie stála u kolébky vzniku člověka a její rozšíření a působnost byla skutečně celosvětová. Proto ji nemůžeme vztahovat pouze k tradici indické. Indická tradice ji pouze důsledně zakonzervovala a tím nám ji zachovala.
31.08.2019