Jak se Stalin vzbouřil proti kaganovi: Proč je židovskými Chazary tak nenáviděno Rusko

(16. díl)

Moc Židů neměla hluboké kořeny v řadách obyvatelstva a byla založená pouze na široce rozvětveném represivním aparátu a úder Žukovových ocelových strojů zaměřený do samotného srdce tohoto aparátu okamžitě ukončil jeho tlukot a způsobil pád všemocného židovského kaganátu. Lubjanská pevnost byla silně opevněná a byla schopná vzdorovat i útoku vzbouřených mas v průběhu dlouhého času. Židé ale nepočítali s tím, že je možný náhlý útok tanků, a že by se tanky mohly nečekaně objevit v samotném centru Moskvy. Žukovovo lubjanské vítězství je svým globálním významem neporovnatelně vyšší než vítězství svatého knížete Alexandra Něvského, které zničilo tužbu německých rytířů zotročit Slovany, neboť Žukov nerozdrtil pouze tužbu, ale už reálně uskutečňovaný fakt zotročení Ruska sionisty. Po Berijově smrti se po nějakém čase pokoušeli obnovit svou moc přes stranu, ale ten samý maršál Žukov ji přetnul u kořene, když vojenskými letadly dopravil do Moskvy poslance z provincií, kteří hlasovali proti Židům a jejich pomocníkům na plénu strany a překazili tak tento pokus. Po rozdrcení Lubjanky postavil Žukov Kreml před uskutečněný fakt a navrhl "těm odpůrcům", kteří ještě zůstali naživu, aby vytvořili novou vládu. Nový bek – Berija, který nahradil Stalina, byl zabitý. Všemocný kagan – Lazar Kaganovič, byl vyhnán do nějakého závodu jako ředitel. Molotova, který bezchybně plnil funkci sionistické figurky, vypravili do Mongolska. Protože drtivá většina sovětské administrace sestávala ze Židů a jimi dosazených lidí, tak proces jejich vytlačení z pozic se odehrával poměrně pomalu, zvláště v provinciích na nižších úrovních. V důsledku Žukovova vítězství grandiózní aparát tajné policie, který byl vytvořený zejména díky úsilí Kaganoviče a Beriji, a který svého času založil Žid Urickij, byl zničený a přebudovaný od shora, až dolů. Je jasné, že nynější KGB je pouze slabým, bledým stínem té strašné instituce, v jejímž čele stál nejnenáviděnější člověk v Sovětském svazu – Lavrentij Berija. Například ve známých Frenkelových táborech, kde se za "starých časů" Berijovy vlády počet uvězněných vyšplhal na 20 milionů, se najednou snížil na několik desítek tisíc. Úder, který dostalo světové židovstvo, byl natolik tvrdý, že "věrchuška" na čas ztratila hlas a nevěděla, jak má reagovat na všechny nastalé změny. Na světlo byl Kaganovič opět vytažen až jako zasloužilý stařík a komunista ruským vlastizrádcem Gorbačovem během "perestrojky" naplánované již za Andropova – Ezenštejna. Perestrojka způsobila otevření Ruska rothschildovským intervencím a jeho vydrancování židovskými "oligarchy" (s izraelským státním občanstvím). Po nástupu Vladimíra Putina se ovšem situace začala významně měnit. Je možno bez pochyb říci, že v prvních letech krachu židovstva v Sovětském svazu mezinárodní síly sionismu využívaly všechny možnosti na jeho znovuobnovení, a až když se přesvědčili, že věc je prohraná, tak byly nuceny vyhlásit Rusku "studenou válku". Je zajímavé poznamenat, že světový tisk nacházející se pod kontrolou sionistů téměř vždy nazýval Sovětský svaz "Ruskem", tedy tím "hanlivým" jménem, které podle starých zvyků vyvolává přímo reflex nenávisti v jejich duších. 18. července 1957, čtyři roky po začátku "Žukovovy revoluce", Ben Gurion, rozený žid z Vilniusu, původním jménem David Griin, řekl následující velevýznamná slova, která uveřejnila agentura United Press: "Ačkoliv na začátku svojí existence měl Izrael morální podporu Ruska a materiální podporu Československa, nyní, k našemu velkému žalu a rozhořčení, se oba tyto státy, bez jakéhokoliv důvodu, změnili na nejhorší nepřátele Izraele." Toto krátké, ale úplně jasné vysvětlení, jak Židé nyní hledí na Sovětský svaz, bylo za dva roky, v říjnu 1959, doplněno dlouhým úvodníkem v londýnských Times a jak je v těchto novinách zvykem, bez podpisu, ve kterém se podrobně objasňovalo, že situace Židů v Sovětském svazu se úplně změnila. V článku je, například, tato věta: "Není pochyb o tom, že vliv Židů v sovětské hierarchii, významný, bezprostředně po revoluci v roce 1917, nyní zmizel." Několik let předtím známý americký spisovatel James Mitchener řekl větu, jejíž plný význam on sám těžko chápal: "Židé celého světa nenávidí sovětskou moc mesiánskou nenávistí." Ani Hitler se nestal důstojným takové "cti" jako sovětská velmoc. Kde se vzala taková nenávist? Jak je známo, žádné židovské pogromy v Sovětském svazu nebyly. Židé nebyli vysídlováni, nebyli okrádáni ani utlačováni. Bez jakýchkoliv pochybností je, že oni žili v Sovětském svazu mnohem lépe než Rusové-či Semité-Arabové v Izraeli. Jak je možné, že se v jejich duších zrodila tak velká "mesiánská nenávist" a k tomu ještě k vlasti, ve které mají být doma? Vysvětlení tohoto zvláštního jevu může být pouze jedno: Objekt "mesiánské" nenávisti se opovážil uskutečnit akt, který způsobil nenapravitelnou škodu "mesiánské misi židovského národa" jako celku. Tato mise, čili získání nadvlády nad světem, částečně vybojovaná "židovským mesiášem" Berijou, byla tak nelítostně a nečekaně svržená ruským mužikem v maršálské uniformě – Georgijem Žukovem. Žukov uskutečnil převrat sám, ale jeho vítězství bylo dosaženo pouze proto, že za jeho zády stáli miliony "ruských národovců". Právě z tohoto důvodu je plamen "mesiánské nenávisti" namířený na Rusko jako celek a jeho odraz lze nyní každodenně vidět na stránkách mezinárodního tisku, na obrazovkách televizorů a často je slyšet z úst vůdců "svobodného světa". Intenzitu této nenávisti nelze dokonce porovnávat s tou, kterou Židé v minulosti projevovali vůči carskému Rusku. Stejná nenávist je projevovaná také všemi skrytými českými chazarsko-židovskými agenty, kteří "plivají" na Žukova a bourají jeho pomníky a pomníky maršála Koněva.

Podle V. Uškujnika

16.03.2021