Nová chronologie dějin (18. díl)
(18. díl)
Zastavme se chvíli v čase, někde kolem roku 1815. Tehdy na Zemi s největší pravděpodobností došlo k obrovské katastrofě světového významu, o níž nám oficiální historie nic nechce říct a navíc nás mystifikuje. Důsledky této katastrofy jsou však velmi dobře známé a pravděpodobně stály miliony lidských životů. Následující rok 1816 dostal později jméno "Rok bez slunce". Důsledkem oné tehdejší události došlo ke klimatické anomálii, která postihla velkou část severní polokoule. Neobyčejné počasí trápilo celou západní Evropu, Turecko i východ Severní Ameriky. V USA tento rok dosud nazývají "Eighteen hundred and frozen to death", což volně přeloženo znamená: "Osmnáct set a na smrt zmrzlý." Oficiální věda tuto epizodu "pokryla" vysvětlením, že se prý jednalo o počátek "malé ledové periody", která trvala ne příliš logické tři roky. V březnu toho roku pokračovaly v Severní Americe stále mrazivé teploty a ledové počasí mělo stejnou sílu, jako v zimě. V dubnu i květnu bylo nepřirozeně mnoho dešťů, ledových krup a náhlé prudké mrazy zničily většinu plodin, v červenci dvě obří sněhové bouře způsobily smrt řady lidí a v srpnu dokonce zamrzaly řeky. Každou noc byl velký mráz a v New Yorku a na severovýchod USA napadalo metr sněhu.
Také Německo trápily silné bouře. Mnohé řeky, včetně Rýna se rozvodnily a ve Švýcarsku bylo počasí, jaké ještě nikdo nepamatoval. A po všechny měsíce sněžilo a sněžilo. Neobyčejně chladné počasí
způsobilo katastrofální neúrodu a prakticky se neurodilo žádné obilí. Na jaře následujícího roku ceny zrna v Evropě stouply na desetinásobek a vypukl hladomor. Na světě zavládla tma v plném smyslu slova.
Slunce nemohlo proniknout skrze vrstvy mraků a zahřát zemi.
Lord Byron v roce 1816 začíná jednu svou báseň: "Pohaslo jasné slunce a ztemnělé hvězdy se potácí bezcílně v prostoru, bez paprsků, ledová je zem a slepě spěchají vzduchem bez měsíce. Hodina rána
se nezrodila a nepřinesla s sebou ani den ... Obydlí všech těch, kteří ho měli, shořela... Strašný hlad, velké utrpení... Lidé rychle zmírali."
"Věda" přišla s rychlým vysvětlením a tříletý chlad v letech 1816 – 1819 spojila s výbuchem vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa. Výbuch tehdy vyvrhl do ovzduší asi 150 km3 pyroklastických trachyandezitů.
Kouř dosáhl výšky 44 km a sopečný materiál společně se sopečnými plyny se mohl dostat až do stratosféry. Ale toto vysvětlení je velmi zvláštní, protože aktivovaný vulkán je na jih od rovníku a ovlivnil
z "neznámých důvodů" jen klima severní polokoule. Pokud by skutečně směs prachu a popela v atmosféře tak intenzívně bránila slunečnímu svitu, je těžko vysvětlitelné, proč by se tak dělo jen na jednom,
i když rozsáhlém území, a to navíc dokonce po celé tři roky. Nelogické to je také z důvodu, že erupce stejné síly (asi osm set megatun), ke kterým došlo v roce 1883 v Indonésii (Krakatoa), v roce 1912
na Aljašce (Katmai) a v roce 1991 na Filipínách (Pinatubo), vedly ke snížení teploty jen o maximálně polovinu stupně, aniž by způsobily jakoukoliv polední tmu. Také nevznikaly žádné sněhové bouře
uprostřed léta a ani nebyly žádné masivní srážky a záplavy.
Za povšimnutí stojí i to, že zatímco Evropa a Amerika zamrzaly a hladověly, v Rusku v letech 1816 – 1819 prý žádné podobné historické záznamy nejsou. Ani chlad, ani hlad. Buď to bylo tím, že jak tvrdí
známý vtip – Rus si zapíná horní knoflík u košile až při mínus padesáti – nebo takové záznamy byly zničeny při katastrofě.
V letech 1816 – 1819 prostě došlo k podivné klimatické "události", kdy se v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. A čistě náhodou ve stejnou dobu zanikla Tartárie...
Na obrázku: Great Tartary (1680)
03.08.2021