Nová chronologie dějin (19. díl)
(19. díl)
Žádná vnitropolitická krize by nemohla způsobit rozpad Tartárie, protože národ obývající Asii ještě před pár staletími byl soudržný a dokonale homogenní. Jak po stránce národnostní, jazykové i po stránce vyznání. Aby bylo možné zničit Tartárii, bylo nutné nejdříve zničit její lid! Všechen! Do posledního člověka! Ale k tomu nikdo "na Zemi" neměl sílu, ani Británie, ani celá její koalice s celou Evropou. Oficiální historiografie o událostech spojených se zánikem Velké Tatrárie mlčí jako ryba. Tartárie o svá území musela bojovat nejedno století. Ale nikdo ji nemohl s konečnou platností zničit. Například Osmanská říše, dokonce i v době svého rozkvětu, byla desetkrát menší než Tartárie. Mnohokrát utrpěla porážky v bitvách, prohrávala války a ztrácela území, ale z politické mapy světa nikdy nezmizela, na rozdíl od Tartárie, která byla vymazána nejen z mapy, ale dokonce byla vygumována i z povrchu zemského, spolu se svým obyvatelstvem...
Zastánci oficiální cinknuté verze historie nám stále přes všechny důkazy tvrdí, že Tartárie je mýtus, a že pokud by se tu skutečně vyskytoval takový obrovský stát s mnoha miliony obyvatel, musely by tu zůstat stopy po městech, sídlech, komunikacích a zemědělské činnosti. Když si však zahrajeme na cestovatele "s kurzorem po monitoru" a pozorně prozkoumáme satelitní snímky Sibiře, najdeme tam něco jiného: poněkud neobvyklé druhy stop v oblasti mezi Altajem a jižním Uralem. Na těchto snímcích a také na topografických mapách jsou jasně viditelné tzv. "Sibiřské pásové bory". Je to několik úzkých pruhů borových lesů, průměrně 5 km širokých, které se táhnou od řeky Ob úhlopříčně od severovýchodu k jihozápadu až téměř k řece Irtyš. Délka toho nejdelšího činí 240 km. Profilová hloubka (zahloubení) je v rozmezí 20 – 200 m. Podle oficiální legendy tyto příkopy vyhloubil před dávnou dobou ledovec a poté zarostly reliktními lesy. Při bližším zkoumání topografie tohoto území však je jasné, že tyto stopy ledovec zanechat nemohl a to z prostého důvodu – neumožnil by to reliéf terénu. Na základě jeho tvarování by se totiž hypotetický ledovec musel pohybovat jinak a jiným směrem. A kromě toho dané stopy protínají hřbet rozvodí oddělující povodí Obu a Irtyše.
S velkou pravděpodobností to byly meteority. Budeme-li vycházet z této možnosti, co by se dalo z těchto stop vyčíst? První věcí je, že zde spadlo několik velkých těles, majících, soudě podle šířky drah, minimálně v průměru okolo 5 kilometrů. Jsou dobře vidět dvě dolní stopy dlouhé 240 a 220 km. Vzdálenost mezi nimi je zpočátku 30 km. Směrem na severozápad se o 40 km dál nachází další stopa, tentokrát dlouhá 145 km. A ještě jedna se táhne o 100 km dál k severozápadu, je nejširší ze všech a má 7 až 8 km a její délka činí 110 km. Mezi posledními dvěma je patrné ještě větší množství menších stop, které však nejsou tak zřetelné a zanechaly je patrně menší letící objekty...
Na západě Kurganské a jihovýchodu Čeljabinské oblasti je nápadný ještě jeden druh stop: celý tento obrovský prostor je doslova poset oválnými až kruhovými krátery, které jsou nyní zaplněny vodou a vypadají jako jezera. Pokud i toto jsou stopy po meteoritech, pak jejich původci nepadaly po tangenciále k zemskému povrchu jako předchozí skupina, ale pod daleko větším úhlem, prakticky vertikálně. Není jasné, zda oba druhy stop vznikly při jediné události. I kdyby však proběhla každá zvlášť, pád tak velkého množství objektů – soudě podle stop jich muselo být několik desítek tisíc – musel způsobit katastrofu planetárního charakteru. V samotné zóně pádu by se dalo přežít jedině v hlubokých podzemních krytech. Všechno, co bylo na povrchu, bylo prakticky v jednom okamžiku zničeno. Přitom byla zničena i vrchní vrstva půdy a rostlinstvo i na velkém okolním teritoriu přímo pádem nezasaženém. Při průchodu těchto těles rovněž muselo dojít i ke značnému rozehřátí atmosféry. Je možné, že část objektů, které způsobily vznik kruhových jezer, explodovala v jejích horních vrstvách, stejně jako explodoval meteorit v roce 2013 (ať už příčina byla jakákoli). Pokud tyto objekty byly tvořené horninou, vzniklo velké množství prachu a to pak mohlo být příčinou takzvané "jaderné zimy", jejíž projevy byly zaznamenány v letech 1815 – 1819...
04.08.2021