Nová chronologie dějin (21. díl)

(21. díl)

Na západní Sibiři je gigantická zóna, která byla pravděpodobně zničena masívním meteorickým bombardováním. Je to oblast o rozloze více jak 1,5 milionu kilometrů čtverečních. Pokud na tomto území v době katastrofy existoval jakýkoliv stát, pak po této události o jeho existenci nemohla být ani řeč... To, co zbylo z Tartárie po obrovské katastrofě se stalo navíc terčem dalších problémů, tentokrát klimatických. Nepřímo o tom svědčí místní lesní porosty, kterým není více než dvě stě let. Sibiřským, ruským i běloruským. Tento fakt lze objasnit jedině tím, že před uvedenou dobou většina ruských lesů zmizela. Staré stromy, ale i mladé. Nynější lesy vyrostly na jejich místě. Na centrální ruské rovině byl les postupně obnoven v polovině 19. století cestou masové výsadby po čtverečních mílích. Ale sibiřská tajga vyrostla sama, protože tady stromy sázet neměl kdo. Jeden z argumentů proti teorii obrovské katastrofy, která mohla proběhnout před 200 lety, je mýtus o tzv. "reliktních lesích", které prý rostou na Uralu a v západní Sibiři.
Dmitrij Mylnikov k tomu říká: "K myšlence, že s našimi reliktními lesy není něco v pořádku, jsem dospěl tehdy, když jsem zjistil, že v nich zaprvé nejsou stromy starší než 150 let a zadruhé tam je velmi tenká vrstva úrodné půdy v tloušťce maximální 20 – 30 cm. Připadalo mi to velmi divné, protože jsem četl, že za tisíc let se v lese vytvoří řádově jeden metr úrodné půdy, to znamená asi milimetr ročně. O něco později jsem se s podobnou situací setkával nejen v centrálním městském lese, ale také v ostatních borových lesích rozkládajících se na Čeljabinsku a v jeho okolí: staré stromy chybí a úrodná vrstva je tenká. V 'pásových borech' je vrstva půdy jen několik centimetrů a pak už jen písek. Přitom ledovec roztál před minimálně tisíci lety. Jak je to možné? Podobná situace, tedy nepřítomnost starých stromů a velmi tenká vrstva úrodné půdy – se opakuje prakticky ve všech lesích Uralu a západní Sibiře. Když jsem se o to blíže zajímal, dozvěděl jsem se z oficiálních zdrojů, že na Uralu a Sibiři opravdu stromy starší než 150 let nejsou. A zdůvodnění? Déle prý prostě nežijí."
Ale podíváme-li se na přehled délky života jednotlivých druhů stromů, dozvíme se, že:
sibiřská sosna cedrová žije 400 – 500 let;
smrk evropský 300 – 400 (někdy i 500) let;
smrk trnitý 400 – 600 let;
modřín sibiřský 500 let (za mimořádně příznivých podmínek až 900 let);
borovice žije 300 – 400 let, ve zvlášť příznivých podmínkách až 600 let;
jilm žije 300 let;
lípa – 400 let;
cedr – 1000 let;
dub – 1500 let;
Není vám divné, že ačkoliv tyto stromy žijí vesměs déle než 300 let, na Sibiři a Uralu jen 150 let? Zatímco například v Kanadě, ve zcela srovnatelných podmínkách rostou takovéto stromy, jako na titulním obrázku? – "Kanadští dřevorubci na přelomu 19. a 20. století. Tloušťka kmenů, 6 metrů a stáří stromů 1500 let!"

Proč však na Sibiři takové sekvoje nerostou, když klima je prakticky stejné, nikdo ze specialistů nedokáže rozumně vysvětlit. Teď sice nerostou, ale dříve tu rostli. Studenti z Čeljabinské státní univerzity, kteří se účastnili na archeologických výzkumech v Arkaimu a na jihu Čeljabinské oblasti, vyprávěli, že tam, kde je dnes jen step, byly v době Arkaimu jehličnaté lesy a při svých výzkumech zde místy naráželi na pozůstatky gigantických stromů, jejichž kmeny měly průměr 4 – 6 metrů. Byly tedy stejné, jako ty v Kanadě. Lesy automaticky vyrůstají znova. Všimněte si neudržované mýtiny. Za pět let tu je houští bříz a černého bezu, za deset už vykukují jehličnany a za dvacet let nepoznáte, kde mýtina byla. Proč se za těch pět a půl tisíce let, které uběhly od dob Arkaimu, neobnovily? Odborníci krčí rameny: Nevyrostly? Jenže oni zřejmě vyrostly, ale pak byly rázem zničeny? Fakta svědčí o tom, že na velké části území Uralu a Sibiře prostě chybí lesy starší 200 let.
Shrneme-li uvedené údaje dojdeme k závěru, že všechny lesy v této oblasti byly jednorázově a razantně odstraněny při katastrofické události...

06.08.2021