Nová chronologie dějin (22. díl)
(22. díl)
Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která chybí lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete fotografie domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi. Je jich po celém Rusku, ale nejen tam, velké množství. Níže zobrazený dům je petrohradský dům (postavený v letech 1723 – 1730). Má hlavní vchod pod úrovní silnice, což je v oblasti častých záplav přinejmenším poněkud zvláštní. Tento dům najdete v Kazani.
Podobně nesmyslně zanořených domů byste našli obrovské množství. V Petrohradu vám průvodci řeknou "oficiální informaci", že tak se stavělo proto, že nikdo nesměl mít palác vyšší než car, a tak se přízemí začínalo už v suterénu. Nemyslím si, že by tato odpověď byla pravým důvodem takto zasypaných domů, jejichž přízemí je hluboko v podzemí. Pokud si položíte otázku, proč jsou ty domy tak hluboko, tak odpověď, která se velmi logicky nabízí je, že všechny tyto stavby byly postaveny počátkem 19. století, ještě před tou kataklyzmatickou událostí či "válečnou" operací.
Výkop v komunikaci v centru současného Petrohradu ukázal velmi neobvyklou věc. Pod vrchním asfaltem a jeho kamenným podložím je zřetelná tenká vrstva ornice s kamením. Následuje silný pruh hlinitopísčitého materiálu. Potud je to jasné. Ale pod touto základovou vrstvou je opět ornice s kamením a znova vrstva hlíny a písku. Proč je to tu 2 krát? Horní tenkou vrstvu tvoří ornice. Pod ní je správně hlinitopísčitý podklad. Ale následně je tu zase ornice, tentokrát s kamením, a zase hlinitopísčitý pás. Teprve potom následuje silná, tři čtvrtě metru tlustá vrstva úrodné ornice, patrně původní, která tu vznikala rozkladem organických látek po velmi dlouhou dobu. A pod ní teprve základový materiál.
Mnoho domů v Rusku doslova stojí s okny na zemi, to znamená, že jsou naplněny až do výšky jednoho až dvou metrů. Oficiálním vysvětlením této skutečnosti je, že domy se postupně ponořují do země, protože "kulturní vrstva roste" v důsledku postupného hromadění prachu, nečistot a úlomků, ale při probíhajících stavebních nebo restaurátorských prácích, kdy je vykopána tato "kulturní vrstva" se ukáže, že se skládá jen z hlíny a prakticky neobsahuje úlomky, prach a další složky, které by v ní měly být. Co k tomu ve své zprávě napsali přivolaní geologové? Napsali, že jednotlivé vrstvy nevznikly naplavením, ale spadem! A aby toho nebylo málo, pod vrstvami byla nalezena olověná pečeť s letopočtem 1820.
Uvedené obrázky ilustrují verzi Dmitrije Mylnikova, že obrovský spad hlíny byl důsledkem katastrofy, k níž došlo v západní Sibiři. Domy byly zasypány hlínou vynesenou horkými parami do atmosféry. Tato hlína, jíž jsme postrádali v sibiřských lesích, pak v podobě blátivého "deště" postupovala nad další území. Velkou ranou pro obyvatelstvo nebyla jen samotná katastrofa, ale i její následky v době, kdy bylo zničeno veškeré rostlinstvo a odstraněna vrchní vrstva půdy na dostatečně velkém prostoru. Podle zanechaných stop oblast přímo zasažená pádem meteoritů byla kolem 1,5 milionů čtverečných kilometrů. Než se začala tvořit nová vrstva půdy, uběhl dlouhý čas, možná i desítky let. A po celou tu dobu působením slunce, vody a větru probíhala eroze, jejímž výsledkem byla tvorba obrovského množství prachu a písečných bouří. Prach a písek se zvedaly až do vrchních vrstev atmosféry a přesouvaly se tisíce kilometrů od místa samotné katastrofy. I v Evropě se můžeme setkat se svědectvími o prachových bouřích a s padáním hlinitého bahna ještě v roce 1847...
07.08.2021