Osvoboďte zakletou princeznu – svoji duši (16. díl)
(16. díl)
Stejně jako je slovo projevem myšlení, je kultura slova projevem říše ducha a také tam, kde je komplexnost slova, tam můžeme předpokládat i myšlenkovou komplexnost a lidskou úplnost. Protože celé staré
duchovní učení svaté školy je trojprincipiální, tak samozřejmě stará védská gramatika i sanskrt mají tři rody. Mají rod mužský, ženský a střední a to jak u podstatného jména, kde bychom to chápali velice
dobře, protože to máme také, ale zde je to i u slovesa! To je důležité, protože to má přímý vztah k celé prastaré filosofické škole. Tak máme ve védštině a sanskrtu i u slovesa "rod mužský" – aktivum,
"rod ženský" – pasivum a "rod střední" – medium. Právě ten veledůležitý "střední rod", který je v našem gramatickém povědomí pouze obyčejným "rodem středním", tak ve védštině a ve staré duchovní škole
byl rodem, který nazývá sanskrt "átmanépadam", což znamená "krok átmana", což je to posvátné místo, které reprezentuje, tu "činnost otvírání středu" a vytváření svobodného prostoru. To bylo to
veledůležité poselství, ten filosofický smysl átmanepadam – "středního rodu" slovesa.
Na gramatice je postupný úpadek sanskrtu jasně viditelný a prokazatelný, ale když se něco prokazatelného nehodí do koncepce, která momentálně společensky vládne, tak je to přísně ignorováno. Tento svět
je pevně svázán s materialismem a potřebuje, aby lidé byli spojeni s hmotnou představou vzniku člověka, protože tak jsou lidé uzavíráni do hmoty, jsou zotročováni, pevně svázaní a dokonce se do těch lan
vážou sami a dělají to pak i navzájem.
Védská vize světa je nejstarším filosofickým a náboženským zdrojem lidstva, ze kterého vycházejí všechny duchovní vědy. Důkazem tohoto tvrzení je fakt, že jeden kořen slovesa mohl zaujmout v sanskrtu
více než 900 tvarů, které velmi přesně a obrazně vyjadřovaly druh popisované činnosti z hlediska osoby, čísla, rodu, času a způsobu. V angličtině, nejzápadnější indoevropštině, zbyly z tohoto obrovského
bohatství jazyka a kultury slovesného kmene už pouze tvary dva až tři.
Během vývoje řeči ztratily indoevropské jazykové větve celé řady hlásek, které sanskrt znal (například: "čh", "dž", "džh", "ň", "th", "dh", "kh", "gh", "ph", "bh"). Ještě daleko významnějším jevem než
je pouhé omezení řeči, je ztráta původního smyslu slova jako takového a spolu s ním i ztráta jeho původního gnosticko-filosofického významu.
Velké naivitě, slepotě a mocenské manipulaci můžeme vděčit za dnes převládající vědeckou teorii, že indoevropská řeč vznikla přirozeným vývojem tak, že se kdysi dávno v jisté nadané tlupě chlupatých
a vrčících pralidí začaly objevovat jisté skřeky, které znamenaly výraz – kámen, slunce, tygra či lásku. Není tomu tak. Žádné slovo ve védštině není totiž vytvořeno náhodně nebo chaoticky. Naopak,
na rozdíl od všech pozdějších řečí má svůj vnitřní, sjednocující význam. Každé slovo je malou harmonickou součástí organické symfonie, velkého filosofického orchestru a smyslu, kterým je celá řeč
prosycena.
Výsostným smyslem védštiny je stálé zesilování Světla poznání a osvobozování ducha. Přestože všechny dnes již vymřelé indoevropské jazyky svědčí svou bohatostí a kulturností o opaku, dnešní "jazykovědci",
věrni svému materialistickému vzdělání a společenské objednávce vyvozují tvrdošíjně vznik řeči z primitivní polohy do stále větší kulturnosti a civilizovanosti. Pod dohledem "globálního dozorce", tak zcela
převráceně a omylně vykreslují dějiny lidstva a jeho kulturu.
Rozdíl mezi sanskrtem a dnešní angličtinou, která nechápe časování slovesa a mluví pouze v infinitivech, která nechápe pád ani rod podstatného jména, je větší, než rozdíl mezi jednoduchou lidskou řečí
a dorozumívací symbolikou opů. Sestupný a nikoliv vzestupný vývoj lidské řeči a myšlení je jednoznačným a prokazatelným fenoménem lidské historie a zároveň nám ukazuje nelogičnost a nesmyslnost Darwinovy
teorie o vývoji člověka.
10.10.2021