Osvoboďte zakletou princeznu – svoji duši (17. díl)
(17. díl)
Védština dokonale plnila posvátný úkol zrození, vystavění a následné bránění duchovně chápaného Člověka pomocí poznání. Tak jak staré indoevropské národy postupně opouštěly své jazykové kořeny, svou
tradici a svou původní duchovnost, tak se Védy stále více vzdalovaly od stromu poznání, od zdroje svého duchovního učení, postupně chladly, materializovaly se, kameněly a ztrácely svůj vroucí i duchovní
rozměr. Každé védské slovo v sobě obsahovalo jiskru vědění a neslo v sobě hluboký význam. Postupným vzdalováním se od vykřesaného poznání a původní ideje, která mu dala vzniknout, degenerovalo
a vulgarizovalo se na pouhý obroušený zvuk, již bez hlubšího vnitřního smyslu.
Například když řekneme-li latinsky "vidua", česky "vdova", německy "die Witwe" nebo anglicky "the Widow", nikde tato slova již v sobě nenesou vnitřní význam. Vytváří jen pouhý domluvený zvuk, jehož vnitřní
smysl nikdo nechápe a jen označuje ženu, které zemřel manžel. Sanskrtské slovo "vidhavá", které se podobá všem výše zmiňovaným výrazům, je však plnosmyslné. Znamená totiž: ta oddělená od svého manžela
(manžel v sanskrtu se řekne – "dhava").
Jako druhý příklad plnohodnotnosti védštiny nám může posloužit indoevropské slovo "bratr". Ve všech indoevropských jazycích se řekne velmi podobné: česky "bratr", německy "der Bruder", anglicky
"the brother". Stejně jako v případě slova "vdova" žádný z těchto zmiňovaných termínů nemá již vnitřní ideu. Tuto ideu ale má védština a navíc velmi krásnou. Védské slovo "bhrátar" znamená – ten nesoucí,
od slovesného kořene "bhr", což znamená – "nést". Vyznačuje totiž vnitřní smysl pravého bratrství. Pouze ten, kdo spolu se mnou nese tíži práce a odpovědnosti za obranu lidství, mi může být také tím
pravým bratrem. Bratr byl proto kdysi dávno nejprve duchovním spojencem a teprve později "pouhým" pokrevním příbuzným, který vůbec nemusel chápat, co to je obrana hodnot Člověka a lidství.
Smysl védštiny se odvozoval od schopnosti poznávat. S rozvojem hmotné kultury materializmu neustále upadala řeč a člověk propadal do postupující vulgarizace a primitivismu. Proces zhmotňování původního
duchovního bohatství člověka a stále větší velebení umělé inteligence je možno označit za důležitou příčinu ničení skutečných hodnot člověka, národů, úpadku jejich kultur a jazyků.
Védsko-křesťanské učení o vykřesávaném duchu lidskosti, o átmanu – dokonalém Člověku, jak ho nazvala indická tradice, byl původním, základním a nezbytným cílem lidské civilizace. Dokud lidé tento cíl
vnímali jako to vůbec nejdůležitější a za tímto cílem nekompromisně šli, tak svět Člověka stoupal k nebeským výšinám. Naopak v zrcadlové spodní říši se Světlo poznání a duchovnost Člověka nahrazují hmotnou
nápodobou tohoto Světla, a to zejména penězi, zlatem a jeho mocí. Tyto události jsou vyjádřeny postupným a historicky doloženým přechodem od duchovních hodnot ke hmotným. Tento proces lze dobře ukázat
na vývoji a změně významu slov "Asura" (božský vládce) na "Ahura", pak na "aura" a nakonec na "aurum" (zlato). Tak jako v řecké báji o králi Midasovi nelze v celohmotné říši zlata žít, protože zlato je
na rozdíl od živoucího ducha zcela neživé a nepoživatelné, stejně, jak se to stalo králi Midasovi, když si vzal do úst kousek chleba, a který se mu přeměnil ve zlato. Skousl a s odporem vyplivl zlato
z úst...
Puruša – naše pravé duchovní zlaté Slunce existuje v současném materialismu již pouze ve své upadlé chtonické podobě. Už není Světlem ducha, ale v materialistické společnosti je proměňován na to, co je pro
ni tím nejvzácnějším, co uctívá lidská společnost. Stává se jen fyzickým zlatem. O trvalých a ve védské společnosti pečlivě pěstovaných duchovních vlastnostech átmana, dokonalého "Člověka", už není
v materialistické říši ani zmínka.
11.10.2021