Příběh Williama Morrise, část 6.
(6. část)
Než jsem stačil cokoliv říct, důstojník mě požádal, abych ho doprovodil do kanceláře samotného prezidenta republiky. Pohlédl jsem na Butlera, který pokýval hlavou na souhlas, a já jsem se tedy vydal za důstojníkem. Čekalo na nás vozidlo, které jsem ještě v životě neviděl. V tomto městě nebyl ani jeden kout, kam by se nedostalo osvětlení velkými lucernami, které město zdobily a vyvolávaly krásný pocit, jako kdybychom se ocitli v nějakém nejlepším příběhu. Město bylo tiché, nebyly zde žádné kočáry ani koně nebo jakýkoli typ vozidel, které jsem znal z velkých měst, jako byl New York na přelomu 18. a 19. století. Rozdíl s tím, co jsem do nynějška znal, byl ve všem propastný. Například jejich oblečení bylo krásně pestré a barevné. Důstojník, který mě doprovázel, měl v rukou zařízení, které svítilo a přenášelo různé obrazy a hlasy. Jazyk, kterým místní mluvili, byl ale jiný a já nerozuměl jedinému slovu. Mezi ostatními vyčnívala obrovská kamenná budova s velkými jasnými písmeny, na které bylo napsáno: "Prezidentská kancelář Znovuzrození" a vedle toho vlála vlajka této země, která byla zvýrazněna dokonalým osvětlením. Když jsme sem dorazili, následoval jsem důstojníka, ale hned jsme do této obrovské budovy nevstoupili. Důstojník mě požádal, abych na něj počkal na jednom z nainstalovaných sedadel. Za nedlouho vyšel z budovy vysoký muž s knírem a zeptal se: "Takže vy jste William Morris ze Spojených států amerických?". "Přesně tak", odpověděl jsem. On mi pak pevně potřásl rukou a poznamenal, že je mu líto, že nás přijímá v těch nejhorších dnech, které v této Republice kdy byly. Komentoval současnou situaci takto: "Jmenuji se Fhael a je mi líto, že jste dorazili právě v těchto časech.". Cítil jsem v sobě velký zmatek a na mysl mi přišlo tolik otázek, že jsem nebyl schopen říct jediné slovo. "Ano, pane Morrisi, situace je zde nyní velmi extrémní. Panuje tu velké napětí, protože válku jsme obvykle viděli z dálky a nyní jsme její součástí. Měl bych vám vysvětlit mnoho věcí, abyste vše pochopil.". Pokýval jsem hlavou, jako bych předstíral, že všemu rozumím. "Zřejmě ještě úplně nerozumíte všem okolnostem, ale my jsme součástí toho, co bychom mohli nazvat 'Starověké lidstvo'. Chci tím říct, že my jsme nebyli součástí posledního restartu lidstva, rozumíte mi?". Moc bych si přál, abych mu mohl říct, že rozumím, ale pravda byla taková, že jsem se ve všem zcela ztrácel. "Koho nazýváte Starověkým lidstvem? A kolik lidstev vlastně existuje nebo existovalo?". Vyhrkl jsem. "V minulosti bylo mnoho lidstev, stejně tak jich bylo mnoho zresetováno. To se stane pokaždé, podle scénáře, který byl dávno dopředu stanoven a celý tento hrůzný proces je realizován přesně k určitému datu. Je záměrně vyvolán těsně před dosažením určitého vývoje lidstva. Reset vždy nastane nějakým nepřirozeným způsobem, protože 'přirozený' způsob neexistuje. V tom místě odkud pocházíte pak vždy probíhá stejná manipulace s lidstvem a jejich prostředím.". "A co je to vlastně ten restart lidstva?", zeptal jsem se nechápavě...
Z knihy: The Navigator who crossed the ice walls. Autor: Nos Confunden. Přeložila Zuzi Czech, upravil Ota Veselý.
15.12.2023