Příběh Williama Morrise, část 8.
(8. část)
Prezidentská budova byla ale neporušená a já do ní mohl vstoupit bez větších problémů. Přestože z pochopitelných důvodů byl u vchodu zmatek, lidé se navzájem neobyčejně slušně respektovali. Snažil jsem
se procházet různá patra a najít kancelář prezidenta Fhaela, protože jsem potřeboval naléhavě mluvit s velením. Ten prudký útok se dotkl mého srdce natolik, že jsem se cítil stejně jako lidé těchto zemí,
jakoby se zde má krev zrodila už kdysi dávno.
K mému překvapení jsem našel Fhaela pohromadě s kapitánem Butlerem. Fhael komunikoval pomocí maličkého komunikátoru, kde druhý hlas opakoval následující: "Žádáme o podporu od Anakimů, nemáme na výběr,
Fhaeli." Butler se ke mně otočil a řekl mi: Ti "Anakim jsou obří válečníci jihu, Williame. A nejen to, obři Anakim jsou zachránci našeho lidu. Jsou to ti, kteří nás stihli odvést ještě před minulým
resetem.". Kapitán Butler mi řekl, že je čas si jít odpočinout, než se vydáme na novou další cestu. Zeptal jsem se: "A kde je místo naší nové destinace?". Vysvětlil mi, že to není přesně Fhaelův plán,
ale že nastal okamžik, abychom podnikli výlet do země obrů Anakim. Pak mi kapitán Butler řekl: "Omlouvám se, že jsem ti to nemohl říct dřív, Williame, ale já jsem nedílnou součástí těchto zemí, jako kdokoli
jiný koho tady vidíš. Narodil jsem se s krví předků odsud a teď sleduji, jak moji bratři umírají. Očividně tady nyní chtějí Elity opakovat krutou historii. Je nejvyšší čas znovu zachránit zbylé lidstvo,
které přežilo reset. Kdo nás asi všechny může zachránit lépe než ti, kteří nám tenkrát pomohli překročit ledové stěny?".
Butler pak odpochodoval a ztratil se mezi agenty čekajícími venku. Po několika neúspěšných pokusech se mi přece jen podařilo usnout. Náhle mě probudil kapitánův hlas: "Williame, probuď se, je čas na cestu!".
Butler rychle shromáždil celý tým. Vyšli jsme do centrální chodby, která se křížila s dveřmi prezidenta Fhaela. Kapitán byl znepokojený a nařídil nám, abychom spěchali, jak jen to půjde. Tisíce lidí,
kteří se tísnili v budově, byly pryč. Co se s nimi asi stalo? Než jsem se stihl zeptat, jeden člen naší posádky řekl, že slyšel, že byl aktivován plán evakuace. V okolí jsme viděli velké vlaky a tisíce lodí,
které převážely mnoho lidí pryč neuvěřitelnou rychlostí. Kapitán se k nám vrátil a řekl, co uděláme. Nalodíme se na jednu z těch lodí, která musí odjet už za dvanáct minut.
Podíval jsem se znova na oblohu a ty malé koule, které jsem tam dříve viděl, byly pryč. Místo nich oblohou projížděli neuvěřitelnou rychlostí nějaké velké namodralé trojúhelníky, z jedné strany na druhou.
Kapitán na mě zakřičel: "Williame, nech na chvíli to nebe, teď na to není čas, tito 'létající ptáci' Iron Blues nutí nepřítele k ústupu.". Neměl jsem na výběr a musel jsem si nechat ujít majestátní let těchto
modrých ocelových ptáků. Létali z jedné strany na druhou velkolepým a jedinečným způsobem. Nemohl jsem uvěřit, že jsou řízeni někým nebo něčím. Zdálo se, jakoby měli vlastní mysl. Když jsme dorazili
do předpokládaného místa nalodění, bylo tam mnoho důstojníků. Vysadili nás na nějakou stříbrnou plošinu, která nás vynesla nahoru. Z výhledu jsme uviděli zničující zkázu moderního města s dosud neviděnými
strukturami, které představovaly absolutní prosperitu obyvatel. Kapitán se zeptal, zda nám tento pohled nepřipomíná portréty Norimberku a Basileje. Jakmile jsme dorazili do nejvyššího patra, uviděli
jsme lodě, které vůbec nevypadaly jako ty, které jsme znali. Jejich konstrukce byla troufale obrovská a zdálo se, že jsou vyrobeny z jednoho kusu. Vypadalo to, že tyto lodě cestují po obloze, na které vedou
dvě různé cesty, tam a zpět. Tyto velké železné konstrukce byly ztraceny v horizontu. Důstojník, který nás přijímal, řekl, že to jsou spojnice do každého velkého města. Řekl, abychom se připravili, protože
první zkušenost s cestováním v těchto velkých lodích bude něčím, na co nikdy nezapomeneme.
Z knihy: The Navigator who crossed the ice walls. Autor: Nos Confunden. Přeložila Zuzi Czech, upravil Ota Veselý.
20.12.2023