"Sóma" – duch oběti – Osvoboďte svoji duši... 23. část
(Článek 23)
Největší pozornost věnovala védská liturgie obětině, která se nazývala "sóma", a která dala základ všem pozdějším mýtům a představám o "nápoji nesmrtelnosti". "Sóma" byl "amrtam" ("to nesmrtelné"), nektar, kterým se živí bohové, které védští pěvci zvali ve svých zpěvech "na hostinu", při které jsou "napájeni sómou". Blízkost slovesných kořenů "pít" a "pět" je reliktem tohoto védského dědictví. Postupnou materializací tohoto duchovního nektaru se pak stalo to, že se s "posvátným pohárem sómy", ze kterého pijí bohové, můžeme setkat nejen v literárních tradicích, ale i v muzejních sbírkách po celém světě a to díky četným archeologickým nálezům v řecké kultuře, tak i u všech indoevropských národů, včetně Slovanů.
"Sóma" byl ve védské tradici výslovně "spasitelem", byl "věčným duchem oběti" – "átma yadžňasya púrvyah", jak se zpívá ve Védě, nebo také "duch oběti od počátku". Jako velebený a uctívaný "král" – "rádža" celé lidské společnosti byl smyslem veškerého lidského života a veškeré lidské činnosti, protože hlavní náplní védského života bylo posilovat tuto sílu lidskosti a obětavosti a tím řídit a zároveň zachraňovat celou společnost. "Sóma" je ve Védě od počátku "duchem oběti", je to obsah a světelná a božská podstata právě narozeného (vykřesaného) slova, kterým zpěváci velebili, tedy oživovali, krmili, posilovali a těšili "Boha". Dá se říci, že celá naše původní řeč se vyvinula z uctívání – védsky "namati" a z oslavy tohoto zázračného božstva života, které se rodí srážkou dvou protiv.
Celá védská liturgie měla potom ten smysl, že zúčastnění zpěváci tohoto "Boha sómu", jako právě narozeného "Kršnu" – "Krista", kterého svým zpěvem rodili, zvětšovali, podporovali, živili a rozehřívali.
Pravá podstata duchovního učení, kterou je možné pochopit z Védy je tato: "Tělo nebeského Člověka" je jako pomyslný měch neustále doplňováno vším smýšlením, cítěním a konáním lidí, kteří si uvědomují svoji lidskost, takže ten védský Puruša – nebeský Člověk má samozřejmě pouze duchovní tělo, nikoliv hmotné, a to duchovní tělo je naplňováno lidskými duchovními oběťmi, tím, čemu v sanskrtu říkáme "punyam", všemi myslitelnými duchovními zásluhami. A podle prastaré indické vize je veškerá hmota jen všechno to, co nedokáže obětovat a co chce být pouze samo sebou a pro sebe, to, co nedokáže dosáhnout do těch vyšších duchovních říší. Kdo "neobětuje", ten zde věčně zůstává a prodělává stále znovu zrození, stárnutí a smrt. Ale vše, co je v kontaktu s bohem Světla a poznání, má to pravé vědomí, je skutečně živé, nutně a zákonitě opouští fyzično a stoupá pryč z našeho hmotného světa, který je prostorem věčné lačnosti a smrti. Toto je základní védská vize "oběti", kterou když přijmete, tak všechno ze slavné indické duchovní školy se vám bude zdát daleko srozumitelnější a pochopitelnější.
Všeobecně platilo, že všichni ti, kteří se neúčastnili toho, co bylo podle Védy nejdůležitější a na čem stál veškerý opravdový život, tedy rozšiřování Světla poznání a vědění, tak tito všichni byli považování z pohledu Védy za nečinné, což je z dnešního materialistického pohledu zábavné, protože jakákoliv světská činnost, která směřovala k hmotnému obohacení, byla z hlediska Védy hodnocena jako nečinnost. Úhlavním nepřítelem Člověka v tomto světě, kde bůh Indra stále bojuje s hadem Vrtrou se nazývá ve Védě buď "dásah", náš dnešní "ďas" nebo "páni" ("ruka", která bere), obchodník nebo "ten, který stále počítá", jak se píše ve Védě. Byl to ten, který neobětuje a nepodílí se na budování lidství a prostoru, ve kterém by mohl skutečný Člověk opravdu svobodně existovat. Tudíž hlavní hodnotou ve védské společnosti nebyly peníze, moc, zboží, nejrůznější světská lákadla, ale to nejdůležitější byl ten skutečný svobodný prostor pro Člověka, což si tehdy všichni moc dobře uvědomovali a bylo to pro ně doslova fatálně důležité. Na tomto jediném byl postaven celý jejich život. Jinými slovy život nesvobodného člověka neměl pro ně žádný smysl. Dobře si uvědomovali, že svět pod vládou Temna znamená chaos, války, násilí, nejistotu, zotročování a zabíjení lidí a v takovém světě nechtěli žít...
Proto materialisticky smýšlející lidé a přisluhovači temného globálního systému dnes hovoří o Védě jako o přežité, nemoderní, neevropské, utopické, protože jim vlastně vyhovuje život v hororové skutečnosti a v materiálním přebytku, vykoupeném duchovním marasmem. Navíc mají podvědomý strach z přicházející změny a z toho, že by Védy mohly znovu lidstvo inspirovat, probudit a zažehnout posvátný oheň – "agni", který by svým žárem a nadšením přivedl lidstvo k sebereflexi a tím i k tak dlouho očekávané změně v postojích každého člověka a tím i k zásadní změně celé společnosti.
29.08.2019