Velká Tartárie – 5. díl

(5. díl)

Indé znamená stejný (nedaleko). Slovo "indus" znamenalo "zemi ležící poblíž, blízko a na hranici". Navíc v různých zemích mělo slovo "ind" velmi určitý význam a znamenalo to "vzdálená země" nebo "cizí země". Pak nejsou žádné pochyby ohledně názvu "Indie". Pro Mughaly to byla "země vedle jejich země", přesněji "sousední". Dále je třeba poznamenat, že samotní moglové, tj. Mughalové (ale ne novodobí Mongolové) vysledovali své předky od vnoučat Noeho, synů Jafeta, jménem Turk, Russ a Gorokh. Turk se usadil v zemi, která se nazývala Turkestán, na místě dnešního Kazachstánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. A pra-pra-vnuci Jafeta, Tartar-Khan a Mogull-Khan, založili město Tartarus, stojící na stejnojmenné řece Tartar, které se dnes pravděpodobně říká Kolyma.

Mimochodem, Scythians byl zakladatel mnoha míst Scythů v oblasti Černého moře na Donu, na jihu moderní Ukrajiny, a dokonce i na Sibiři, byl bratrancem Russa a Turka. Scythský syn Sloven se stal zakladatelem Novgorodu na Volchově a Izborsku a jeho strýc Russ postavil Staraya Russa a Staraya Ladoga. A tak pro nás jasné a elementární souvislosti jsou zcela nepochopitelné pro mysl akademika Gerharda Millera, který spojil "dlouhé se slaným". Jeho práce se díky nevědomosti a jeho zapálené rusofobii stala tou nejabsurdnější konstrukcí ve světových dějinách "tatarských Mongolů". Horší je už jen možná jediná "normanská teorie" od stejného Millera. Pokud jsou Tataři ruskojazyčným označením obyvatel Tartary, pak jsou Mughalové, neexistujícím pojmem.

Slovo "Tartaria" se v kartografii používá tak často, že by bylo možné předpokládat, že se časem proměnilo ve slovo "území", protože mapy byly zpracovány převážně v latině a v arabštině. Když se tedy na mapě setkáme se jménem "Mosqovian Tartaria", máme do činění doslova s ​​"Moskevským územím". Při studiu popisů Tartary musíme být překvapeni do očí bijícími nesrovnalostmi toho, co čteme a vidíme na rytinách a litografiích a našimi představami o těchto geologických dobách. Ukazuje se, že vše, co jsme se ve škole dozvěděli o dobách archejské, paleozoické, mezozoické, ale i dalších obdobích, musíme revidovat, protože se zde geologie zcela zasekla v éře nevědomosti a tmářství.

První věcí, která ukazuje zásadní nesrovnalosti v popisovaných středověkých klimatických podmínkách, je zmínka o rostlinách a zvířatech v místech, kde je jejich existence za dnešní geologické situace dnes v zásadě nemožná. Například obrazy loveckých scén divočáků na polárním kruhu. Že by se divočáci nacházeli v zóně permafrostu? A co popisy slonů a velbloudů na územích moderního Jakutska a Ugra? A jak souvisí se zažitou skutečností, že na litografiích kopírujících náčrty středověkých cestovatelů vidíme mnoho tropických rostlin a palmové háje. Popisy chánových paláců zase hovoří o rozšířeném používání bambusu! Navzdory "skutečnosti", že zimy zde prý byly zasněžené a mrazivé, byl bambus velmi běžným stavebním materiálem. Další do očí bijící skutečnost svědčí o tom, že ve střední Asii nebyly žádné pouště. Čím by "tatarští Mongolové" krmili statisíce koní, ovcí a krav? A pravdou je, že město Samarkand, nejméně dvakrát, bylo zcela zničeno požárem. Existují dokonce důkazy o tom, že v Samarkandu byla pouze jedna kamenná budova - palác Velkého Chána. Zbytek města byl dřevěný a žilo zde až třicet tisíc lidí.

08.03.2024