Velká Tartárie – 6. díl
(6. díl)
Několikrát jsem narazil na neodbytné náznaky, že celý Turkestán, od Sibiře po Pamír a Hindúkuš, byl pokryt hustými lesy. V těchto lesích se ukrývali lupiči, kteří okrádali karavany projíždějících kupců. V lesích také rádi lovili bohatí šlechtici a Chánové, protože lesy oplývaly divokou zvěří. Byla tam však zmínka o tom, že v místě Karakumu bylo málo stromů a spousta neorané půdy a žil zde kmen, který raději jedl sladké kořeny, které vyhrabával ze země, než oral zemi, pekl chleba a choval zvířata. A nejdivočejší houštiny byly na dolním toku Volhy. Bylo to tam, kde jsou dnes kalmycké stepi. Zde byly šumivé lesy obzvláště bohaté na zvěř. Sám Čingischán tam dle dochovaných informací rád lovil.
Země byla jedna. V Evropě se jí říkalo Velký Tartary. Proč ne Rusko? Prostě země Rusů byly v té době rozlohou mnohem menší než země těch, které Rusové nazývali Tatary. Když se ke kmenu Rusů připojili Chud, Vod, Krivichi, Talav, Vyatichi, Slovinec a další, stali se nejmocnější ze všeho nejvíce Rusové. Vládci z Ruska začali vybírat daně od Tatarů a většina Tartárie se stala součástí Ruska.
Aniž si to uvědomujeme, tak stále používáme dědictví kultury Velké Tartárie v našem každodenním životě. Například i zvyk zout si pouliční boty při vstupu do domu. Zástupci západní civilizace považují tento zvyk Rusů převlékat se do domácího (na prahu bytu) za barbarský a svědčící o "necivilizaci". Pro nás je však tato situace vnímána opačně. Divočina je, když vstoupíte do čistého domu a nevyzujete si boty, ve kterých jste posbírali veškerou špínu na ulici. Chodit po domě ve venkovních botách je jako nemýt si ruce před jídlem, nohy před spaním a čistit si zuby dvakrát denně. Tento zvyk přezouvání se v Rusku zachoval od doby Velké Tartárie. Marco Polo ve svých pamětech o návštěvě paláce Kublajchána říká, že při vstupu do paláce si všichni návštěvníci sundali boty a obuli si bílé pantofle z měkké kůže, které si s sebou přinesli.
Dále stojí za to pamatovat na takový zapomenutý fenomén, jako jsou strážci s píšťalkou na hrudi. Víte, odkud se tento fenomén v Rusku vzal? Už není možné určit, který z velkých Chánů vydal toto nařízení. Ale je naprosto spolehlivým faktem, že ve všech vesnicích a městech byly pověřené osoby povinny v noci chodit po ulicích a pískat na píšťalku, nebo klepat dřevěnou paličkou, aby někdo nebyl v pokušení někoho okrást.
Také oblíbená tatarská omáčka dostala své jméno právě proto, že byla jednou přivezena do Evropy z Tartary. I saláty byly v Evropě obecně neznámé, dokud cestovatelé nepřivezli tuto módu z Ruska. Pouze v asijských kulturách existovala tradice sekání potravin a jejich míchání do polévek a salátů. I koláče a dorty, kterými je moderní evropská kuchyně tak proslulá, jsou odvozeny z vaření z Tartárie. Je pravda, že v Rusku byl dort připraven podle jediného receptu. Palačinky na vysoké hromadě byly mezi sebou hojně potaženy medem a toto sladké jídlo se podávalo na stůl ve formě svisle krájených kusů, skládajících se z mnoha vrstev palačinek slepených viskózní sladkou impregnací. A v Evropě byl pak med, který tam byl vždy velmi drahý a vzácný, nahrazen jinými sladkostmi. Zpočátku to byla vařená jablka, švestky a hrušky a měla konzistenci džemu.
11.03.2024