Velká Tartárie – 7. díl
(7. díl)
Dnes nikoho nepřekvapíte tvrzením, že všechny takzvané indoevropské jazyky mají jeden společný základ. Bylo ale období, kdy "věda" pevně trvala na dogmatických postulátech, podle nichž asijský, severní a evropský jazyk vznikaly samostatně a vyvíjely se nezávisle na sobě. Byla vytvořena teorie, že existovaly nezávislé jazykové skupiny: ugrofinské, slovanské, románské a anglosaské. Uplynulo však jen několik desetiletí a to, co bylo považováno za pobuřování, již vstoupilo do učebnic a věda byla nucena uznat jednotný základ pro všechny evropské, většinu asijských, indických a arabských jazyků a dialektů. A takovým jazykem byl s největší pravděpodobností i jazyk, kterým mluvil jeden z jeho posledních řečníků, Čingischán. Za jeho vlády v něm dokázalo komunikovat jen velmi málo lidí a říkalo se mu Moghull. Ale po prostudování mnoha starověkých pramenů mnozí dospěli k závěru, že všechny jazyky slovanské skupiny jsou jazyku Mogull nejblíže, jazyku kterým mluví a píší velcí Mughalové. Téměř bez zkreslení se zachoval v podobě dnes již "mrtvého" sanskrtu. Proto se naši indičtí přátelé, kteří studovali sanskrt, cítí v rusky mluvícím prostředí docela příjemně. Mnoho jednoduchých ruských slov pro ně nevyžaduje překlad. Vědí, co je žena, ovce, chata, snacha, hmoždíř, peníze, ad. Kromě toho obrovské množství slov, která jsme považovali za nativně ruské, existovalo beze změny v jazyce Mogul. Dnes je mnoho tatarských jmen považováno za prapůvodně evropské. Například takové běžné jméno v Lotyšsku jako Gunar bylo mezi Tatary velmi běžné. A taková prapůvodně ukrajinská zakončení příjmení jako "chuk" a "enko" byla nejčastějším zakončením jmen skutečných historických postav, chánů a guvernérů Velké Tartárie. Podobných příkladů je samozřejmě mnohem více.
Historii píší bohužel vítězové a přibližně totéž se stalo i s historií Velké Tartary. Ona, jako jedna z nejdokonalejších forem sociální struktury v dějinách lidstva, se stala kostí v hrdle těch, kteří se podíleli na jejím zničení. Velká Tartárie již ze své existence v minulosti položila tak mocný a neotřesitelný základ pro moderní Rusko, že navzdory zapomnění na skutečnou historii nebyl nikdo schopen zničit její minulost. Název země, i forma vlády se mohou libovolně měnit, ale základ zůstane nezničitelný.
Historie se mění, mutuje, chvílemi se stává silnější, chvílemi slabší, ale je skutečně nesmrtelná, na rozdíl od všech římských a čínských říší, které nejsou zdaleka tím, co nám předkládají moderní historici. A co se týče Velké Tartárie je pravda taková, že v muzeích, knihovnách a soukromých sbírkách západních zemí se zachovalo neuvěřitelné množství dokumentů, které postupně umožní detailně zrekonstruovat nejen některé historické události, ale i detaily ze života této země a pomohou posoudit zvyky, život a technologie, které byly běžné mezi národy a kmeny spojenými v tomto obřím státě. Pravda o Tartárii, kterou rusofobové posledních dvou set let vládnoucí Rusku tak usilovně a vytrvale mazali z dějin Ruska, bude schopna konečně a neodvolatelně dokázat, že cesta rovnoprávného soužití různých kmenů a rodů zvolených našimi předky pod baldachýnem jediné organizace byla správná, spravedlivá a životaschopná. To dokazuje samotný fakt, že Rusko stále existuje, je ekonomicky i vojensky velmi silné. To, že pravda o Tartárii prorazila až v posledních dvou desetiletích, je dáno také rozvojem informačních technologií, které umožnily digitalizovat obrovské množství dosud neznámých dokumentů a poskytnout k nim široký otevřený přístup veřejnosti. Při bližším zkoumání ruské knihovny se našlo neuvěřitelné množství písemných pramenů svědčících o skutečné historii Velké Tartárie. Stačí vzít vydání z osmnáctého nebo devatenáctého století a udělat si v terminologii pořádek. Zdá se, že vše skryté ztrácí závoj, oči se otevírají a my konečně zjistíme skutečný význam toho, co kdysi bylo.
13.03.2024