Zkáza Velké Tartarie – 12. část

(Článek 17)

Oficiální věda přesně neví, kdo zapálil Moskvu. Francouzi se tehdy domnívali, že to udělali samotní Moskvané. A dokonce pak čtyři sta údajných "žhářů" postříleli. Rusové zas předpokládali, že za vším je "korsické monstrum", které s vrozenou krvežíznivostí zničilo obrovské město a desítky tisíc lidí, včetně třiceti tisíc vlastních vojáků a důstojníků.
Ale bylo to tak? Francouzi Moskvu zapálit nepotřebovali. V první řadě se blížila se zima. A z Moskvy do Paříže to je pěkný kus cesty. Kromě toho Moskvu Napoleon potřeboval jako trumf k vyjednávání při předpokládaných mírových rozhovorech.

Moskvanům bylo zapálení také k ničemu. V první řadě – se blížila zima. A bez ohledu na okupaci se muselo nějak přežít. A mimo třiceti tisíc zraněných v plamenech zahynulo i dvacet tisíc obyvatel, kterým se nepodařilo opustit město včas.

Co se týče zájmů imperátora Alexandra I., tak tady už jsou velmi vážné pochybnosti. O půl roku později, 5. března 1813, se přišel rozloučit s Kutuzovem, který umíral. Za zástěnou okolo postele knížete byl Krupenikov, jeden z jeho úředníků. Ten zachoval pro potomky obsah posledního rozhovoru Kutuzova s Alexandrem I.: "Odpusť mi, Michaile Ilarionoviči!" – řekl car. "Odpouštím ti, gosudare, ale Rusko vám to nikdy neodpustí." – odpověděl polní maršál. Za co imperátor potřeboval odpuštění od Kutuzova? Že by za jeho přísně tajný příkaz k opuštění Moskvy? Nebo za to, co se s Moskvou stalo po jeho odchodu?

Krátce před invazí Alexandr I. řekl rakouskému velvyslanci: "Předpokládám, že na začátku války nás čekají porážky, ale na to jsem připraven, ale až budu ustupovat, zanechám za sebou pustinu." Krvavá noční můra slavkovské porážky možná zanechala v duši imperátora strach a také přesvědčení o neporazitelnosti Bonaparta nebo představu o nemožnosti ho porazit obyčejnými prostředky. A tak ho to mohlo tlačit k hledání neobyčejných prostředků... Nebo snad poslechl něčí rady? Nebo dokonce rozkazy?!

Ať tak či onak, imperátor minimálně o všem věděl. Proto také přikázal vydat Moskvu Francouzům. Ale veškerou odpovědnost za to co se stalo, svalil na Kutuzova. Pokud by totiž rozkaz na vydání Moskvy vyšel z úst cara, jeho vláda by pak už netrvala dlouho. Ohromná autorita a sláva Kutuzova vydržela jen s velkými obtížemi tíhu tohoto jeho rozhodnutí. Tak kdo tedy organizoval tak hroznou past na Napoleona? V čí prospěch se toto všechno stalo? Kdo byl zapřisáhlým nepřítelem tohoto uchvatitele?

Moderní historici se smějí hloupému Bonapartovi, který seděl před Moskvou a čekal, až mu bojaři přinesou klíče od města. Jenže tou dobou už v Ruském impériu žádní bojaři nebyli!
A ve Velké Tartárii? Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nebylo by tedy překvapující, kdyby Napoleon hledal spojení s velmocí bojující s Británií a Ruskem a počítal s její pomocí při rozdrcení jednoho i druhého. A při tom by zároveň uskutečnil svůj veliký tajný sen – vyjmout z britské koruny její nejlepší klenot – Indii? Pokud by se vojenské spojenectví Francie a Tartárie uskutečnilo, vlastnictví Východoindické společnosti v Indii by velmi rychle změnilo vlastníky a Napoleon by jedním tažením rozdrtil oba své úhlavní nepřátele a navíc získal pohádkově bohatou Indii. Takový plán by už vysvětloval obrovské úsilí a náklady na tažení největší armády té doby.

Na dodržování britských zájmů v Rusku tehdy dohlížel vyslanec Earl Cathcart, který se proslavil svou krutostí a nesmyslným ostřelováním Kodaně v roce 1807. Tehdy během tří nocí padesát anglických bitevních lodí vystřelilo čtyřicet tisíc palubních salv a srovnalo se zemí třetinu dánského hlavního města. Předtím Cathcart dokázal vyniknout ve válce s britskými koloniemi v Severní Americe, zabojoval si ve Španělsku a ve Flandrech a vypořádal se s antibritskými projevy v Irsku, za což byl povýšen na generála a pasován na rytíře Řádu bodláku.

V době napoleonské invaze byl lord Cathcart v doprovodu Alexandra I. a v září 1813 – v první výročí požáru Moskvy (!) – byl královským výnosem vyznamenán Andrejevskou stuhou. Bylo by docela zajímavé vědět, za jaký naprosto výjimečný čin získal nejvyšší vyznamenání Ruského impéria britský velvyslanec. Asi za zorganizování celé operace a určité zprostředkování, protože hlavní roli v moskevské tragedii sehrály další síly...

Kromě Británie měl Napoleon ještě jednoho mocného nepřítele. Daleko mstivějšího a nebezpečnějšího. Bratři Rothschildové ruskými řády vyznamenáni nebyli. A nebyli zmíněni v souvislosti s Napoleonovým tažením na Moskvu ani nikde jinde. Ale jeho porážka se bez jejich účasti obejít nemohla (a taky se neobešla).

Pokud budeme brát v úvahu prohnanost této rodiny a množství špiónů, které si vydržovala a také autoritu Rothschildů v židovské diaspoře, blízkost k vládnoucím kruhům Evropy a taky těch, kdo stáli ve stínu těchto kruhů a tahali za provázky, tak pak se dá předpokládat, že rodina Rothschildů měla kontakt s nejvyšším vrcholem pyramidy, myslím s těmi, kdo se nacházejí ještě výš a kontrolují dění na Zemi...

30.07.2019

Předchozí článek

Další článek