Zkáza Velké Tartarie – 2. část
(Článek 7)
Než budeme pokračovat v našem pátrání po příčinách konce Tartárie, zastavme se chvíli v čase někde kolem roku 1815. V tu dobu totiž na Zemi s největší pravděpodobností došlo k jakési obrovské katastrofě světového významu, o níž nám oficiální historie nic neříká a navíc nás mystifikuje. Důsledky této katastrofy však známe velmi dobře: ne statisíce, ale pravděpodobně miliony lidských životů. Rok 1816 později dostal jméno "Rok bez slunce". Tehdy došlo ke klimatické anomálii, která postihla velkou část severní polokoule. Neobyčejné počasí trápilo celou západní Evropu, Turecko a východ Severní Ameriky. V USA tento rok dosud nazývají "Eighteen hundred and frozen to death", to znamená něco jako "Osmnáct set a na smrt zamrzlý". Oficiální věda ho pokládá za začátek "malé ledové periody" trvající tři roky. V březnu mrazivé teploty v Severní Americe pokračovaly tak jako v zimě. V dubnu i květnu bylo nepřirozeně mnoho dešťů a ledových krup, náhlé mrazy zničily většinu plodin, v červenci dvě obří sněhové bouře způsobily smrt řady lidí a v červenci a srpnu dokonce zamrzaly řeky. Každou noc byl mráz a v New Yorku a na severovýchodě USA napadalo metr sněhu.
I Německo trápily silné bouře. Mnohé řeky, včetně Rýna se rozvodnily. Ve Švýcarsku bylo počasí, jaké nikdo nepamatoval. A po všechny měsíce sněžilo a sněžilo. Neobyčejné počasí způsobilo katastrofální neúrodu. Neurodilo se prakticky žádné obilí. Na jaře následujícího roku ceny zrna v Evropě stouply na desetinásobek a vypukl hladomor. Na svět se spustila tma v plném smyslu slova. Slunce se nemohlo skrze vrstvy mraků dostat a zahřát zemi. Lord Byron v roce 1816 začíná jednu svou báseň: "Pohaslo jasné slunce a ztemnělé hvězdy se potácí v prostoru, bez účelu, bez paprsků, ledová je zem, ..."
Odpověď na tříletý chlad v letech 1816 – 1819 je spojován s výbuchem vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa. Výbuch tehdy vyvrhl asi 150 km3 pyroklastických trachyandezitů. Kouř dosáhl výšky 44 km a sopečný materiál společně se sopečnými plyny se mohl dostat až do stratosféry. Ale možná by někomu mohlo připadat zvláštní, že výbuch vulkánu na jih od rovníku tak ovlivnil klima severní polokoule a přitom nemáme zprávy o podobných problémech na polokouli jižní. A pokud by skutečně směs prachu a popele v atmosféře tak intenzívně bránila slunečnímu svitu, je těžko vysvětlitelné, proč by se tak dělo jen na jednom, i když rozsáhlém území, a to dokonce po tři roky. Za povšimnutí stojí i to, že zatímco Evropa a Amerika zamrzaly a hladověly, v Rusku v letech 1816 – 1819 žádné podobné historické záznamy nejsou. Ani chlad, ani hlad. Připusťme myšlenku, že na vině popsané lokální klimatické anomálie nebyla sopka. Co by to tedy mohlo být jiného?
V letech 1816 – 1819 prostě došlo k podivné klimatické anomálii, kdy v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. Prachu? Popele? A čistě náhodou ve stejnou dobu patrně zanikla Tartárie... Protože víme, že náhody neexistují, zkusme mezi oběma událostmi najít spojitost. A protože taky víme, že indonéská sopka to patrně nebyla, zaměříme se na severní polokouli a nejlépe hned na Asii. Co na to pan Google? Jedním z nejdůležitějších argumentů zastánců oficiální verze historie, podle nichž je Tartarie mýtus, je absence jakýchkoli jejich viditelných stop na Sibiři. Tvrdí, že pokud by se tu skutečně vyskytoval obrovský stát s mnoha miliony obyvatel, musely by tu zůstat stopy po městech, sídlech, komunikacích, zemědělské činnosti a podobně. A to podle nich na Sibiři nenacházíme. Když si však zahrajeme na cestovatele "s kurzorem po monitoru" a pozorně prozkoumáme satelitní snímky Sibiře, najdeme tam něco jiného: poněkud neobvyklé druhy stop v oblasti mezi Altajem a jižním Uralem. Na těchto snímcích a také na topografických mapách jsou jasně viditelné tzv. "Sibiřské pásové bory". Je to několik úzkých pruhů borových lesů, průměrně 5 km širokých, které se táhnou od řeky Ob úhlopříčně od severovýchodu k jihozápadu až téměř k řece Irtyš. Délka toho nejdelšího činí 240 km. Profilová hloubka (zahloubení) je v rozmezí 20 – 200 m. Podle oficiální legendy tyto příkopy vyhloubil před dávnou dobou ledovec a poté zarostly reliktními lesy. Při bližším zkoumání topografie tohoto území však je jasné, že tyto stopy ledovec zanechat nemohl, a to z prostého důvodu – neumožnil by to reliéf terénu. Na základě jeho tvarování by se totiž hypotetický ledovec musel pohybovat jinak a jiným směrem. A kromě toho dané stopy protínají hřbet rozvodí oddělující povodí Obu a Irtyše.
Nemohly by to tedy být spíš… meteority? Budeme-li vycházet z této možnosti, co by se dalo z těchto stop vyčíst? První, co nás jistě napadne, je, že tu spadlo několik velkých těles, majících, soudě podle šířky drah, minimálně okolo 5 kilometrů v průměru. Jsou tu dobře rozeznatelné dvě dolní stopy dlouhé 240 a 220 km. Vzdálenost mezi nimi je zpočátku 30 km. Směrem na severozápad se o 40 km dál nachází další stopa, tentokrát dlouhá 145 km. A ještě jedna se táhne o 100 km dál k severozápadu, je nejširší ze všech (7 – 8 km) a její délka činí 110 km. Mezi posledními dvěma je patrné ještě větší množství menších stop, které však nejsou tak zřetelné a zanechaly je patrně menší fragmenty.
Plné znění: http://www.funtime.cz
Zdroj: © 2015 https://myslenkyocemkoli.blogspot.com
20.07.2019