Zkáza Velké Tartarie – 7. část

(Článek 12)

Pokud byste se jako kachna vznesli vzhůru u Pokrovského jezera, uviděli byste to, co je na titulní stránce: To není obrazec v obilí nakreslený zelenými mužíky do zrající pšenice, jak by se snad někdo mohl domnívat. To jsou stopy po pevnosti, která zde byla, ale která byla srovnána se zemí. Nebo přesněji – byla vymazána s povrchu zemského. Doslova tu nezůstal kámen na kameni. Kde myslíte, že to je? Ve Francii? Německu, Španělsku? Ne, tam jsou tyto hvězdicové pevnosti obdivované a opečovávané. Ale tady jsou, rovněž s velkou péčí, likvidovány. Toto je Pokrovská pevnost v Omské oblasti. Přímo na zemi neuvidíte naprosto nic. Ani jeden kámen, blok nebo cihlu. Všechno bylo rozebráno nejspíš až na drn a odvezeno! Někomu vůbec nezáleželo na tom, kolik na tuto likvidaci padlo sil a prostředků? Ten důvod byl zřejmě tak silný, že těchto prostředků nelitoval?

Hvězdicové pevnosti se stavěly od druhé poloviny 17. století, téměř do konce století 18. Na základě rozvoje dělostřelectví bylo třeba vytvořit zcela nový konstrukční typ, který by díky zešikmení stěn snížil destrukční účinek střel. Vybíhající "cípy hvězdy" zároveň umožňovaly nerušený výhled obránců do všech směrů. Pevnosti obklopovaly hluboké a někdy i velmi široké vodní příkopy a nakupené valy zeminy. Abychom si vůbec udělali představu o velikosti těchto pevností, nabízím dva obrázky. Nejdříve pro představu maketu hvězdicové pevnosti v dokončeném stavu:

Středně velká pevnost měla stranu dlouhou kolem 120 metrů a připočítáme-li několikametrový vodní příkop a za ním ještě navršený hliněný val, zjistíme, že to rozhodně nebyl žádný drobeček.
Pevnosti tvořily souvislé pásy opevnění. Výše zmíněná Pokrovská pevnost postavená v letech 1752 – 1755 byla součástí jednoho z nich – takzvané Tobolo-Išinské linie dlouhé 576 km.

Toto jsou ty pevnosti, po nichž zůstaly alespoň trochu viditelné stopy, viditelné především při pohledu shora, takže místní obyvatelé o těchto starých stavbách často ani nemají tušení. Drtivou většinu ostatních byste však dnes už hledali marně, přestože takových pevností byly na teritoriu dnešního Ruska postaveny tisíce, a to za poměrně krátkou dobu. Byly to stavby nejen ohromujících rozměrů, ale samozřejmě i důkladné. Přesto drtivá většina z nich zmizela! Buď úplně, nebo se zachovaly jen hliněné valy a polozasypané příkopy. I když největší hustota pevností je na velmi ohraničeném prostoru Omské a Ťjumenské oblasti, tedy opět v západní Sibiři, mnohé najdeme i na Ukrajině nebo v severním Kazachstánu.

Lebjažje

Stanovoje

Pokud si chcete zahrát na letecké archeology, je tu malý výlet po ukrajinských pevnostech Charkovské oblasti. Každých 100 – 500 metrů je na ní patrný výběžek bývalé strážní věže. Stěna není všude zachovaná, ale při troše snahy nás její směřování po několika kilometrech dovede k další pevnosti. Podobnou stěnu (Velkou sibiřskou zeď) lze sledovat i na Sibiři. V Evropě je každá pevnost postavená podle jedinečného plánu. Ale sibiřské pevnosti jsou typizované! Svědčí to o existenci standardizace v době jejich stavby. Takové stavby nemohou přece existovat v neindustrializované zemi! Standardy se objevují tam, kde existuje sériová výroba a jednotný systém přípravy kádrů. Jednotný, chápete? A pak můžeme učinit ještě jeden závažný závěr. Takové ohromné množství složitých opevnění (tisíce!) svědčí o tom, že jejich dělníci, inženýři a projektanti měli nejen vysokou kvalifikaci, ale také obrovské materiální i lidské rezervy, o čemž se jaksi nepíše v bajkách o primitivních knížectvích roztroušených na územích středověké Sibiře. To je jen v možnostech země s centralizovaným systémem vzdělávání a odborné přípravy, který je schopen mobilizovat velké množství zdrojů, peněz a pracovních sil. A také mající systém vojenského vzdělávání a přípravy vojáků. Podobá se to tomu, co nás učí ve školách? Tam se píše o nekonečných pustých prostorách, řídce obydlených polodivochy, klanícími se dřevěným idolům za zvuků šamanských bubnů...

A v tomto duchu byla vytvořena romanovská historka o "osvojení" pusté a necivilizované Sibiře, proto bylo nutné tyto stavby zničit. Pokud se o to nepostaraly meteority, o kterých už byla řeč, musel to být někdo jiný. Kdo? Musel to udělat vítěz na uchváceném území, aby si je udržel? Strategie je jasná, zničit historii dobyté země. Bez zničení národní paměti není možné ustanovit na okupovaném území nový stát. V opačném případě ho čeká partyzánská válka a ta vždycky končí porážkou okupanta. Dokud si voják pamatuje, za co proléval krev, není možné ho změnit v otroka. Když však ztratí rodovou paměť – stává se lhostejným, ztratí chuť k životu, přestane tvořit, nechává se unášet proudem, cítí se být zajatcem okolností. Ztrácí smysl existence, vydává se na cestu sebezničení, alkoholismu, narkomanie a propadne všem druhům legálních drog – od televizních seriálů přes bitvy sportovních fanoušků a obdivování idolů k bezcílnému pobíhání po prázdnotě. Chce-li si vítěz podržet dobytá území, zničí jakoukoliv připomínku historie dobytých národů, spálí archívy a knihy, zakáže prapůvodní náboženství, zničí kulturu a umění. A tak bude muset srovnat se zemí i tyto pevnosti. Kdo však byl poraženým v této válce? Kdo se bránil v těchto sibiřských pevnostech? Sami sebe nazývali Rasény, možná Skýty nebo Tartary, možná dokonce Rusy. Z důvodu monstrózní manipulace s dějinami 18. a 19. století, kdy všechny dosažitelné historické dokumenty svědčící o slavné minulosti poražených byly na popud západem nasazeného klanu Romanovců zničeny a nahrazeny novými, dnes jen velmi těžko zjišťujeme, který z "historických" pramenů je pravý, a který "upravený". Pokud však v Evropě hvězdicové pevnosti stojí dodnes, ale v Rusku se o nich začínáme dovídat díky satelitním snímkům až nyní, jaký z toho lze udělat závěr? Dobyvatelé přišli z míst, kde pevnosti stojí dosud. I věda je v rukou okupantů stejně jako všechny obvyklé páky moci. Pokud by kdysi okupanti mysleli na to, že jednou budou rogala, drony a fotoaparáty, určitě by "uklízeli" pečlivěji. Člověka, který jen chodí po zemi, totiž vůbec nenapadne, jaký obraz se ukáže z výšky.

25.07.2019

Předchozí článek

Další článek