Cesta duchovní evoluce člověka
(Článek 321)
Lidstvo prošlo v průběhu své historie nejrůznějšími variantami svého vývoje. Tyto varianty můžeme rozdělit do čtyř větších oblastí: do první oblasti patří hromadění materiálního bohatství, druhou oblast tvoří zdokonalování profesionálních dovedností, třetí oblastí je uspokojení smyslových potřeb, čtvrtá oblast představuje rozvoj duchovních schopností. Pokud se zamyslíme nad těmito čtyřmi oblastmi, je jasné, že první tři oblasti jsou konečné a prakticky nemají perspektivu dalšího vývoje. Až člověk zestárne, pochopí, že veškerá snaha, kterou věnoval na získání materiálního bohatství, dosažení profesionální dokonalosti nebo uspokojení smyslových potřeb, mu po smrti nebude k ničemu. Pravděpodobně přijde zklamání, vyvolané touhou vrátit život zpátky, být mladým a užívat si plodů své práce. Ale to již bohužel nebude možné.
Rozvoj duchovních schopností je mnohem důležitější. Uvědomělý život nezastaví ani smrt, ale člověk pokračuje ve svém životě jako duchovní bytost. Smrt je pro duchovně rozvinutého člověka jen přechodem z tělesného pozemského života k takzvanému "mimo vědomému kosmickému životu", kdy odloží své fyzické tělo, narodí se a žije v duchovním světě. Z činnosti "mimo vědomé formy života" (duše) se rodí vědomí člověka, které zpracovává různé proudy informací, a to jak vnější, tak i vnitřní. Výměna informačních proudů se pak uskutečňuje skrze vědomí člověka. Některé proudy vycházejí z energetických hlubin duše, jiné proudy přicházejí z fyzického světa přes smyslové orgány a svět je takto ovlivňován prostřednictvím vědomí člověka. Fyzické tělo člověka je utvářeno podle tzv. holografické šablony mimo "vědomé formy života". Ta je ve vzájemné součinnosti s hmotným světem.
Každý proces má svoje termíny. Jestliže daný proces neproběhne během uzavřeného cyklu, pak započaté dílo nebude dokončeno, a to znamená, že nebude splněno a ztratí se. Toto je velmi důležitá skutečnost pro další evoluční vývoj lidské bytosti. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že člověk buď vstoupí do určitého termínu a konce cyklu do duchovního světa, kde začne žít život s obrovskými možnostmi, nebo se jeho duše zase vrátí na počátek své evoluce. Podle starodávných kalendářů právě v těchto letech jeden takový obrovský cyklus končí. I trvání naší Sluneční soustavy a planety Země v této podobě má svoje hranice. Generace lidí se vracejí znovu na Zemi proto, aby duchovně dozráli a vstoupili do nehmotného, kosmického života. Země je dělohou lidstva. Úkolem člověka zde je, abychom v průběhu několika ztělesnění (jedno ztělesnění představuje narození, život a smrt) přirozeným způsobem duchovně dospěli a přešli do kosmického života a věku. Vesmír prostřednictvím "andělů, průvodců, mistrů, polobohů" či tvůrčí energie poskytuje duchovně rozvinutým bytostem stále více inspirace, síly a možností k tomu, aby v kosmických podmínkách splnily své úkoly a vykonaly svoji práci. Jestliže člověk nestihne v "daném termínu" duchovně dospět a rozvinout v sobě duchovní předpoklady, "propadne a bude muset školu opakovat". Každý člověk by se měl v průběhu svého pozemského života zabývat rozvojem svých duchovních schopností a předpokladů a měl by se naučit žít přirozeným, duchovním životem dle kosmických zákonů, ve spolupráci a shodě s ostatními lidmi i bez technologických zbytečností. Neměl by ničit přírodu, ale podporovat její přirozený vývoj. Měl by se snažit o to, aby se mu po jeho pozemské cestě šlo co nejlépe v souladu s ostatními, aby se tak postupně a přirozeně dostal na novou úroveň svého evolučního vývoje.
22.06.2019