"Cogito ergo sum", "myslím, tedy jsem"?

Jako pěkný příklad nedostatečnosti nám poslouží filosofie "slavného" R. Descarta, v jeho "Rozpravě o metodě", kde dospívá ke svému zdánlivě geniálnímu závěru "cogito ergo sum", "myslím, tedy jsem". Každý, kdo se jenom dotkne indické filosofie, se musí usmát, protože to je, z hlediska staré, duchovní školy, primitivní úvaha. Proud myšlení u Descarta není koncipován jako u gnostiků, že by to bylo nějaké "rozpomínání se na božskou podstatu", nebo "otvírání božího oka", zde je myšlení jako "projev hmoty". U Descarta také není žádný rozdíl mezi myšlením filosofickým a komerčním. Nerozlišuje ani mezi myšlenkami, jestli je bůh nebo není bůh nebo co je a není dobro, a myšlením typu "jakého si mám koupit koně", nebo "jak mám postavit chalupu". Takový proud logického myšlení je všemi východními školami zařazován jen mezi tělesné funkce, které jsou srovnatelné s prouděním vody směrem dolů nebo s "chrastěním prázdných mušlí ve větru".
Všichni, kteří si něco "myslí" nebo cítí nebo se smějí, nejsou důkazem bytostné existence "Já". Toto je nedostatečné a u Descarta, dokonce ve spojení s Bohem i legrační. Buddha a celá indická filosofie se totiž dostávají právě naopak k absolutnímu bytí přerušením proudu svých myšlenek, které ruší proces duchovního osvobozování, podobně jako neustálé vnímání smyslových objektů.
Pouze tam, kde vládne učení o třech silách a kde je pochopena světská podstata toho "já", toho omylného sobectví, té ahamkáry, je možno pochopit jeho závislost na všech vnějších i vnitřních dějích a je odhalen tajný zdroj tohoto světského "já", kterým je žízeň a žádostivost. Jen v takovém prostředí nám přinese učení o dobru výsledek. Jestliže budeme pracovat s monotheistickým modelem, kde "Bůh stvořil svět a bylo to dobré" nebo s racionalistickým modelem, který je neoddělitelný od studené pragmatičnosti, tak se ohledně "dobra a zla" nedobereme žádného dobrého výsledku.

02.01.2023