Jak byly moudré ženy a ty, které pokračovaly v dávných tradicích, vyhubeny křesťanstvím (1. část)
(1. část)
Všichni jsme slyšeli o 400 letech pronásledování čarodějnic v Evropě od 14. do 18. století, ale jen málokdo si uvědomuje obrovský rozsah této genocidy. Církev ráda předstírá, že bylo zavražděno "jen několik set tisíc" nevinných, ale informované zdroje odhadují rozsah tohoto běsnění až na devět milionů. Více než 85 % z nich byly ženy: babičky, matky, dívky, dokonce i děti, většinou to byli negramotné selky, které ani nerozuměly otázkám, jež jim jejich mučitelé kladli, a v agónii prosily, aby jim řekli, k čemu se to mají přiznat. Místní kronikáři hovořili o kůlech nastražených jako les a stovkách povražděných během jediného dne. V době tohoto vrcholícího běsnění se dočítáme o takových vesnicích v Německu a Francii, kde zůstala naživu dokonce jen jedna nebo dvě ženy. Někde byly zničeny celé vesnice.
Inkvizice byla papežem Janem XXII. zmocněna stíhat každého, kdo provozoval magii, na rozdíl od kacířů, kteří byli zase z velké části vyhlazeni během albigenských, valdenských a dalších křížových výprav. V roce 1375 si jeden francouzský inkvizitor posteskl, že všichni bohatí kacíři byli již zlikvidováni, jejich bohatství si přivlastnila církev, a je tudíž velká škoda, že tak "spásná" instituce, jako je inkvizice, nemá budoucnost. Další řešení tohoto problému se našlo v prohlášení čarodějnictví za démonickou herezi. Pronásledování se tak stalo významným průmyslovým odvětvím, které přinášelo velké zisky ze zabavování majetku obětí. Navíc se vybíral poplatek za každý mučitelský zákrok. Obětem bylo ještě naúčtováno jídlo a ubytování ve vězení, provazy, kterými je svazovali, a dřevo, pomocí kterého je upálili. Po popravě trochu zámožné "čarodějnice" uspořádali úředníci hostinu na účet majetku oběti.
Historie inkvizice, kterou napsal katolický učenec v roce 1909, říká, že církev "vymyslela zločin čarodějnictví" a zavedla mučení, jako prostředek na jeho dokazování. Oficiální příručkou inkvizice byl Malleus Maleficarum, "Kladivo na čarodějnice", sepsaný dvěma mnichy, který podrobně popisoval techniky mučení. Tuto knihu jsem četla, a je skutečně odporná. Podle mého názoru se žádná organizace, která kdy vytvořila takovou knihu – a prováděla takové činy, nezaslouží nazývat náboženstvím.
Mezi pravidly inkvizičního procesu byla i tato: Všechna jednání byla tajná. Obviněnému nebyl povolen právní zástupce ani mu nebyla sdělena povaha obvinění. Jako důkaz viny byly přijímány důkazy z doslechu, tzv. společná zpráva, mezi něž patřily i důkazy získané od jiných obětí při mučení. Takové svědectví mohly podat i děti ve věku dvou let, protože, jak napsal jeden inkvizitor, "děti v útlém věku lze snadno přesvědčit nebo donutit k udání". Mučení se používalo bez omezení délky trvání a přísnosti. Dokonce i po přiznání bylo použito další mučení, aby bylo přiznání "potvrzeno". Pokud obviněná zemřela při mučení, v zápise se uvádělo, že jí ve vězení zlomil vaz ďábel. Každá oběť byla nucena dodat jména tzv. kompliců a nikdo nikdy nebyl prohlášen za nevinného.
Barbara G. Walker
19.07.2023