Souvislosti, které všude nenajdete

Jak byly moudré ženy a ty, které pokračovaly v dávných tradicích, vyhubeny křesťanstvím (2. část)

(2. část)

Obviněné oběti inkvizicí se pomocí krutého mučení znovu a znovu přiznávaly ke všem možným a nemožným zločinům, jako bylo přivolávání bouří nebo sucha, pokažení úrody, kopulace s ďábly, létání na košťatech, rozbíjení lodí, pojídání dětí, způsobování impotence nebo nemocí u sousedů, proměňování svých démonických milenců v kočky a psy, a podobné absurdity. Španělští inkvizitoři takto působili i mezi domorodými národy v Novém světě a také mezi indiány pořádali smrtící hony na "čarodějnice".

Dříve lidé obvykle praktikovali magii bez většího odsouzení po celá staletí. Církev rozlišovala mezi čarodějnictvím, kterého se dopouštěly ženy, a čarodějnictvím, kterým se legitimně zabývali muži. Von Nettesheimovy knihy o čarodějnictví byly vydávány pod záštitou církve s prohlášením o církevním souhlasu.

Ženy-čarodějnice se pak staly obětními beránky každé katastrofy. Papež Inocenc VIII. ve své bule Summis desiderantes "neomylně" prohlásil, že čarodějnice magicky škodí úrodě, domácím zvířatům, lidem a vůbec všemu. "Pobuřují Boží Veličenstvo", a protože Boží Veličenstvo s tím zřejmě nemůže, nebo není ochotno nic dělat, tak si církevní hodnostáři vzali za úkol zdecimovat ženskou populaci v Evropě. "Čím více žen, tím více čarodějnictví", poznamenala jedna církevní autorita.

Inkvizice nikdy nezapustila kořeny ve Skandinávii ani na Britských ostrovech, ačkoli Anglie a Skotsko měly svůj vlastní styl honu na čarodějnice. Oběti byly obvykle oběšeny, nikoli upáleny. Nastupující věk osvícenství nakonec způsobil, že pronásledování ustalo, ale katolická církev si svůj oficiální úřad inkvizice zachovala dodnes.

V Severní Americe došlo k poslednímu záchvěvu čarodějnické mánie v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Některé dospívající dívky začaly věštit a propadat záchvatům pod vlivem západoindického otroka, který se věnoval staré africké formě čarodějnictví. Dívky pak obvinily více než stovku svých sousedů z vyvolání posedlosti démony, až se do hysterie zapojila celá vesnice a svou důvěřivost přišel projevit i slavný reverend Cotton Mather. Nakonec bylo tehdy oběšeno "pouze" 19 obětí a o rok později guvernér státu zbývající obviněné omilostnil. Jedna z dívek nakonec přiznala, že to celé udělaly proto, aby byly zajímavé. Hon na čarodějnice se v Severní Americe nestal takovou posedlostí jako v Evropě, protože mnoho lidí, kteří kolonizovali Nový svět, utíkalo před náboženskou nesnášenlivostí a oprávněně se obávali jejího opakování v Nové zemi více, než pověrčivých čarodějnických příběhů.
Dr. Margaret Murrayová ve své klasické knize The Witch Cult in Western Europe (Čarodějnický kult v západní Evropě) ukázala, že to, co nazvala Dianiným náboženstvím, přežilo v podobě kouzel a rituálů. Murrayová se domnívala, že "víra ve víly" zachovala oslabenou formu uctívání Velké bohyně a Rohatého boha, "primitivních přírodních božstev lidstva".
Anglická legislativa nakonec zákon o čarodějnictví oficiálně zrušila v roce 1951. Většina moderního čarodějnictví se však posunula dál a uplatnila nové poznatky, aby se stala vírou orientovanou na přírodu, život a ženy. Stejně jako středověcí církevníci i současní novináři často zaměňují pojem "čarodějnictví" se satanismem a tvrdí, že čarodějnice uctívají ďábla. To by však současné čarodějnice těžko mohly, protože podle nich ďábel neexistuje a uctívači ďábla mohou být pouze křesťané, protože pouze křesťané v něj věří.

Barbara G. Walker

Jak byly moudré ženy a ty, které pokračovaly v dávných tradicích, vyhubeny křesťanstvím (2. část)

21.07.2023

Rychlá navigace: