Jak se Stalin vzbouřil proti kaganovi: Rozhodný úder maršála Žukava proti Berijovi a jeho chazarsko-židovským spojencům

(14. díl)

Jeden z rakouských žurnalistů ve své reportáži uvedl, že Berija byl uvězněný 27. června v Moskvě přímo v Kremlu, převeden podzemní chodbou do Butyrského vězení a tam byl večer v ten samý den popraven. Podle jiných údajů Beriju někdo zabil v Kremlu, zřejmě 27. června a celá jeho kolosální organizace se po ztrátě svého vůdce rozpadla sama od sebe, bez jakéhokoliv tlaku zvenku. To se zdá být málo pravděpodobné. Věci se zpočátku udály jinak. Žádné velké spiknutí nebylo, a ani být nemohlo. Jinak by ho ihned odhalili Berijovi agenti a zlikvidovali by všechny jeho účastníky. Je očividné, že do Žukovových plánů bylo zasvěceno jen několik vyšších důstojníků dvou tankových divizí, které zavolal z Uralu. Někdo z nich a možná i samotný Žukov, zastřelil Beriju v době zasedání Politbyra v Kremlu. To se mohlo stát mezi 16.00 a 16.30 odpoledne. Ihned po jeho zabití Žukovovi důstojníci obsadili telefonní stanici v Kremlu a na příkaz Žukovova se oddíl tanků a obrněných transportérů s pěchotou vypravil na Lubjanku. Příjezd této ozbrojené síly byl natolik neočekávaný a bleskový, že nikdo z vedení Ministerstva vnitra nestihl a ani se neosmělil organizovat nějaký odpor a celý Berijův štáb byl zajatý v okamžiku, včetně Berijovy pravé ruky – Izraeloviče, který se pouze nedávno vrátil ze sibiřského tábora. Nikdo z obyvatel Moskvy neslyšel na ulicích města v ten den střelbu, nenastaly žádné nepořádky, ba ani premiéra opery "Děkabristé" nebyla zrušena. Jinak řečeno – "Velká ruská revoluce" si nebrala příklad z "Velké kulturní revoluce" Maa, která trvala léta za velkého hluku a třesku, ale tato ruská akce se vkradla do historie jako "tichý nenápadný chodec", ačkoliv její velké výsledky byly viditelné ve všech koutech světa. Krutá moc Židů v SSSR neměla hluboké kořeny a zakládala se jen na holém teroru tajné policie a zničení jejího lubjanského centra za pomoci Žukovových tanků znamenalo okamžité, nevyhnutelné rozložení této moci a postupné vytlačení Židů z celého administrativního aparátu státu. Je možné s notným přesvědčením říci, že Berija byl zabit na místě pro svou obrovskou nebezpečnost a soud s ním se konal několik měsíců později a ten byl již jen zinscenovaný. Neobyčejně opatrný a předvídavý maršál Žukov nemohl nechat naživu takového nebezpečného nepřítele, jakým Berija byl. Je nepochybné, že při náhlém útoku na lubjanské centrum tajné policie se Žukovovi důstojníci zmocnili nejtajnějších archivů této obskurní organizace, včetně korespondence se sionistickými organizacemi mimo SSSR. V letech předtím tvořil spojení mezi sovětskými sionisty a sionisty Evropy Molotov a jeho žena, známá "Žemčužnaja", která byla židovka, rodným příjmením Karpová, a která měla v Americe mnoho bohatých židovských příbuzných. Ihned po likvidaci Beriji a po zlomení židovského centra v Moskvě na Lubjance se Molotov objevil v Americe. Jeho první návštěva mířila k Baruchovi, se kterým dlouze hovořil. Baruch si těsně předtím zlomil nohu a nemohl se hýbat. Ale když dostal podrobnou informaci o této zásadní události – Berijově smrti – ihned si dal přistavit auto a vyrazil k Eisenhowerovi, který byl tehdy prezidentem a dlouho s ním o samotě rozmlouval. Vraťme se k tomu, jak mohl Berijův aparát tajné služby nezpozorovat "spiknutí" maršála Žukovova a nezlikvidovat jeho i všechny jeho účastníky, jak se to už nejednou stalo v minulosti? Odpověď na tuto otázku, jak bylo výše uvedeno, je úplně jednoduchá: všudypřítomní tajní neodhalili spiknutí jen proto, že, v podstatě, žádné spiknutí nebylo. Brzy po Stalinově smrti v západním tisku probleskly zprávy, že v některých vojenských posádkách na Sibiři začalo povstání a rozšiřovaly se zvěsti o tom, že "otec národů" nezemřel přirozenou smrtí, ale byl zabit. Tato povstání byla, samozřejmě, rychle potlačená. Když se Světlana Allilujevová-Stalinová objevila ve "svobodném světě", ihned na setkání s ní nakomandovali jistého žida Gribauma, který ji přivítal v Londýně a dostala od něj instrukce o čem je možné mluvit a o čem je třeba mlčet. Proto se omezila pouze na to, že nazvala Beriju "zlým duchem" svého otce, který ho naváděl k rozmanitým zločinům. Berija Stalina nenaváděl, rozkazoval mu a odevzdával mu příkazy hlavního šéfa – kagana Kaganoviče a jeho židovského okolí, které bek Stalin musel přesně plnit. Světlana navíc trochu přehnala svou horlivost v lahodění Židům, když popisovala poslední hodiny svého otce, "umírajícího na infarkt". Zvyk napojit mentory z řad Židů k těm gójům, kteří mohou být pro ně užiteční nebo naopak příliš nebezpeční, jako například Světlana Stalinová, praktikují Židé od nepaměti dodnes (proto má i dnes plno lidí hovořící k lidem své "mentory a poradce"). I Solženicyn, který se stal "známým a bohatým" z milosti sionistických protektorů, měl za svého tajemníka-mentora Žida Ginsburga. Na prvý pohled by se zdálo, že nic z tohoto nemá zvláštní vztah k Žukovově revoluci. Ale, ve skutečnosti, když budeme pořád věřit těm, kteří se nachází pod kontrolou židovských mentorů, nikdy nedokážeme odhalit pravdu. Proto je potřebné, aby každý vyvinul zvláštní úsilí a snažil se prověřit ve svém vědomí všechno to, co mu za poslední desetiletí vtloukaly do hlavy skryté židovské prameny v oficiálních médiích ale i alternativní zdroje a podívat se na historické události pod jiným úhlem pohledu. Pouze tehdy budeme moci pochopit pravdu a přijmout to, co nám ukazuje rozum, svědomí a vyšší vědomí, a ne to, co mu našeptává zamaskovaná židovsko-chazarská propaganda.

Podle V. Uškujnika

14.03.2021