Některé pasti na cestě k probuzení

Únikem, jak se naše falešné "Já" snaží vyhnout duchovní praxi, je tzv. spirituální obcházení. Je to počínání, které umožňuje vyhnout se skutečné duchovní práci na sobě a zabraňuje vypořádat se s našimi bolestivými pocity, nevyřešenými zraněními a vývojovými potřebami. Duchovní obcházení provozujeme tehdy, když se vyhýbáme nezbytné základní psychologické práci a věříme, že jsme mnohem více vědomí, než tomu ve skutečnosti je a tím přeceňujeme náš stav bytí. Tento přístup narušuje a zřeďuje vyšší duchovní pravdy a myšlenky tím, že je intelektualizuje. Tak se vyhýbáme tváří v tvář našim nezpracovaným emocím a našim bílým místům. Duchovní obcházení také nastává, když posuzujeme všechny negativní emoce jako něco špatného, ne-duchovního, jako vir, kterému se musíme vyhnout a věříme, že "být duchovní" znamená být vždy milý, pozitivní, usmívající se a nekonfliktní, což ovšem odhaluje absenci hranic v našem konání a vyhýbání se prožívané realitě.

Známkami duchovního obcházení je také naše přehnané oddělování se od ostatních, emoční znecitlivění, přílišný důraz na pozitivno, případná fobie z hněvu ("jednej za každou cenu mile"), slepý a příliš tolerantní soucit (slabé hranice), nevyvážený vývoj – intelektuální inteligence je daleko před emoční inteligencí (nedostatečné spojení sama se sebou), klam, že jsme přešli na vyšší úroveň bytí, snaha o zabití svého ega a jeho tvrdé odsuzování, obcházení odpovědnosti, skrývání se za "duchovní" fráze – (z titulu absolutní/vyšší pravdy), (všechno je jen iluze), (všichni jsme jedno), (láska je vše, co je).

Když se dostaneme do procesu duchovního obcházení, máme sice rádi světlo, ale už ne teplo. Zaníceně teoretizujeme o hranicích vědomí, ale už nemáme potřebu se k nim přiblížit. Hasíme požár dříve, než vznikne. Podporujeme sice ideál bezpodmínečné lásky, ale nedovolíme lásce, aby se projevila ve svých náročnějších, osobních rozměrech. Je pro nás příliš děsivé a příliš mimo kontrolu, vynášet věci na povrch, věci, které jsme už odmítli nebo potlačili. Ale pokud opravdu chceme světlo, nemůžeme si dovolit odmítnout teplo. To, co dodává světlo, musí vydržet i žár. Být v souladu s ohnivým žárem neznamená jen pohodlně sedět na meditacích, ale znamená to i jít do střetu, jít k jádru věci, čelit krizím. Nelze se schovávat před surovou realitou, pravdou a informacemi, které mi nevoní a bránit se důvěrně se seznamovat se vším, co je strašidelné, traumatické, smutné nebo surové. Duchovní obcházení odmítá některé aspekty člověka a to, co je bolestivé, zoufalé a nezhojené.
Některé pasti duchovního obcházení mohou vypadat dobře, zvláště když slibují svobodu a vyrovnanost. Častým sebeklamem je přehnaná snaha vypadat pozitivně. Obvyklým znakem duchovního obcházení je i nedostatek našeho uzemnění a schopnost žít život ve svém těle, což nás až příliš pevně poutá k duchovnímu systému, který nám zdánlivě poskytuje jistotu, která nám jinak chybí. Také můžeme spadnout do předčasného odpuštění, což nás zanechá bezmocnými a s oslabenými hranicemi. Přehnaná milost a pokora, která také často charakterizuje duchovní obcházení, nám zabraňuje dosáhnout emocionální hloubky a autenticity. Pak základní příčiny našeho zármutku zůstanou nevyslovené, nepovšimnuté a jsou uzavřeny před naší pozorností. Měli bychom si uvědomit, že vytažení všech traumat postupně na povrch a jejich "propláchnutí" je skutečnou očistnou koupelí, která vše negativní smyje a spláchne.

22.02.2023