Nová chronologie dějin (24. díl)
(24. díl)
Pokud byste se vznesli vzhůru u Pokrovského jezera, uviděli byste to, co je na obrázku níže. To není obrazec v obilí "někým" nakreslený do zrající pšenice. To jsou stopy po pevnosti, která zde byla, ale která byla srovnána se zemí. Nebo přesněji – byla vymazána s povrchu zemského. Doslova tu nezůstal kámen na kameni. Kde myslíte, že to je? Ve Francii? Německu, Španělsku? Ne, tam jsou tyto hvězdicové pevnosti obdivované a opečovávané. Ale tady naopak jsou, rovněž s velkou péčí, likvidovány. Toto je Pokrovská pevnost v Omské oblasti. Přímo na zemi neuvidíte naprosto nic. Ani jeden kámen, blok nebo cihlu. Všechno bylo rozebráno až na drn a odvezeno! Někomu vůbec nezáleželo na tom, kolik na tuto likvidaci padlo sil a prostředků? Ten důvod byl tak extrémně silný, že těchto prostředků nelitoval?
Hvězdicové pevnosti se stavěly od druhé poloviny 17. století, téměř do konce století 18. Na základě rozvoje dělostřelectví bylo třeba vytvořit zcela nový konstrukční typ, který by díky zešikmení stěn snížil destrukční účinek střel. Vybíhající "cípy hvězdy" zároveň umožňovaly nerušený výhled obránců do všech směrů. Pevnosti obklopovaly hluboké a někdy i velmi široké vodní příkopy a nakupené valy zeminy. Středně velká pevnost měla stranu dlouhou kolem 120 metrů a připočítáme-li několikametrový vodní příkop a za ním ještě navršený hliněný val, zjistíme, že to rozhodně nebyl žádný drobeček.
Pevnosti tvořily souvislé pásy opevnění. Výše zmíněná Pokrovská pevnost postavená v letech 1752 – 1755 byla součástí – takzvané Tobolo-Išinské linie dlouhé 576 km. Na snímcích jsou ty pevnosti, po nichž zůstaly alespoň trochu viditelné obrysy, které jsou patrné jen při pohledu shora, takže místní obyvatelé o těchto starých stavbách často ani nemají tušení. Drtivou většinu ostatních byste však dnes už hledali marně, přestože takových pevností byly na teritoriu dnešního Ruska postaveny tisíce, a to za poměrně krátkou dobu. Byly to stavby nejen ohromujících rozměrů, ale samozřejmě i velmi důkladné. Přesto drtivá většina z nich zcela "nepochopitelně" zmizela! Buď úplně, nebo se zachovaly jen hliněné valy a polozasypané příkopy. I když největší hustota pevností je na velmi ohraničeném prostoru Omské a Ťjumenské oblasti, tedy opět v západní Sibiři, mnohé najdeme i na Ukrajině nebo v severním Kazachstánu.
V ukrajinské charkovské oblasti byla linie a na každých 100 až 500 metrech je na ní patrný výběžek bývalé strážní věže. Stěna není všude zachovaná, ale při troše snahy nás její směřování po několika kilometrech dovede k další pevnosti. Podobnou stěnu (Velkou sibiřskou zeď) lze sledovat i na Sibiři. V Evropě je každá pevnost postavená podle jedinečného plánu. Ale sibiřské pevnosti jsou typizované! Svědčí to o existenci standardizace v době jejich stavby. Takové stavby nemohou přece existovat v neindustrializované zemi! Standardy se objevují tam, kde existuje sériová výroba a jednotný systém přípravy kádrů. A na základě tohoto můžeme učinit závažný závěr. Takové ohromné množství složitých opevnění (tisíce!) svědčí o tom, že jejich dělníci, inženýři a projektanti měli nejen vysokou kvalifikaci, ale také obrovské materiální i lidské rezervy, což je jaksi v rozporu s tím, co se píše o primitivních knížectvích roztroušených na územích středověké Sibiře. Takové mohutné stavby jsou jen v možnostech země s centralizovaným systémem vzdělávání a odborné přípravy, který je schopen mobilizovat velké množství zdrojů, peněz a pracovních sil. A také, který má systém vojenského vzdělávání a přípravy vojáků. Jsou tyto informace v souladu s tím, co nás učí ve školách? Tam se píše o nekonečných pustých prostorách, řídce obydlených polodivochy, klanícími se dřevěným idolům za zvuků šamanských bubnů...
A v tomto duchu byla vytvořena romanovská historka o "osvojení" pusté a necivilizované Sibiře, a proto bylo nutné tyto stavby zničit. Pokud se o to nepostaraly "meteority", o kterých už byla řeč, musel to být někdo jiný. Musel to udělat vítěz na uchváceném území. Strategie byla jasná, zamlčet a přetvořit historii dobyté země, totálně zlomit odpor původního obyvatelstva co největším "masakrem" vzdorujících obyvatel a také zničením jejich národní paměti. V opačném případě by okupanta čekala partyzánská válka a ta vždycky končí jeho porážkou. Dokud si voják pamatuje, za co proléval krev, není možné ho změnit v otroka. Když však ztratí rodovou paměť – stává se lhostejným, ztratí chuť k životu, přestane tvořit, nechává se unášet meinstreamovým proudem, cítí se být zajatcem okolností. Ztrácí smysl existence, vydává se na cestu sebezničení, alkoholismu, narkomanie a propadne všem druhům legálních drog – od televizních seriálů přes bitvy sportovních fanoušků a obdivování rockových idolů, až k bezcílnému pobíhání v duchovní prázdnotě. Chce-li si vítěz podržet dobytá území, zničí jakoukoliv připomínku historie dobytých národů, spálí archívy, knihy, zakáže prapůvodní náboženství, zničí kulturu a umění. A tak musely být srovnány se zemí i tyto pevnosti.
Pokud v Evropě hvězdicové pevnosti stojí dodnes, ale v Rusku se o nich začínáme dovídat díky satelitním snímkům až nyní, můžeme udělat jasný závěr: Dobyvatelé přišli z míst, kde pevnosti stojí dodnes.
09.08.2021