Nová chronologie dějin (30. díl)
(30. díl)
V. P. Ščepetněv ve své knize "Zpěvy pekla" uveřejnil úryvky z deníku francouzského důstojníka, Charlese Artoise, který se napoleonského tažení zúčastnil: "Stál jsem na nádvoří velké ruské usedlosti... Vtom se prudce rozhořelo světlo, žhavé, bílé, oslepující a svítilo ne déle než pět vteřin, přesto stihlo spálit tváře Paula Bergeho, který stál na balkóně. Stěny i krovy domu začaly ihned doutnat. Přikázal jsem vojákům, aby vylili na krovy budovy několik desítek věder vody a jen díky tomu se podařilo usedlost zachránit. V dalších domech, které byly blíže k náhle zjevivšímu se světlu, vypukly ihned požáry. Tento záhadný nebeský záblesk zapříčinil mohutný, strašlivý požár a byl příčinou zničení Moskvy... Všude kolem zuřily požáry. Usedlost, kde jsme se ubytovali, sice vydržela, ale jak se ukázalo, naše řady porazila jiná hrůza. Vinou shnilé ruské vody, nestřídmosti v jídle či nějaké jiné příčiny všichni naši lidé začali strádat silným krvavým průjmem. Měli ochablost ve všech údech, závratě a velkou nevolnost přecházející v neutuchající zvracení. To vše provázelo naše neštěstí. A nebyli jsme sami, podobně na tom byly všechny bataliony našeho pluku a všechny pluky v Moskvě. Lékaři měli podezření na dizenterii nebo choleru a doporučovali co nejdříve opustit nehostinné město. Navečer přijel Pierre Duroy. Jeho oddíl stál deset verst od města, všichni tam byli zdrávi a veselí, pravda, obtěžovali je pouze ruští partyzáni. Když uviděl náš žalostný stav tak Pierr ujel, protože se začal bát nákazy... Mnoho koní začalo být těžce nemocných a veterináři byli bezradní..." O týden později poručík zapsal do svého deníku: "Začaly nám padat vlasy. Bojím se, že brzy budeme plukem plešatých..."
Z vyhořelé Moskvy se zbytky francouzské armády vracely po zničené Smolenské cestě. Ti, co nezahynuli v Moskvě, umírali masívně cestou. A nebyl to jen nepřítel "Mráz" spolu s nepřítelem "Hladem", co bylo příčinou postupného zániku armády a tak velkého umírání! Vojáci byli plní vředů a jizev, umírali nejen lidé, ale i koně. Charlesi Artoisovi se sice podařilo dostat domů, ale už se nikdy neuzdravil a zanedlouho zemřel ve věku 32 let. Nálezce jeho deníku, shodou okolností kandidát fyziko-matematických věd, seznámil s rukopisem specialisty, kteří se následně shodli na jediném vysvětlení: armáda, která okupovala v r. 1812 Moskvu, se stala obětí něčeho nápadně podobného vzdušnému jadernému výbuchu. Výbuch vyvolal obrovský požár a pronikavá radiace zapříčinila nemoc z ozáření, která pak zcela rozložila armádu.
Nejsilněji bylo zasaženo centrum města. Bez ohledu na to, zda tu byly stavby z kamene nebo z cihel. Dokonce i Kreml byl silně poškozen, i když byl od okolních budov oddělen širokými prostorami a příkopy, jako je třeba Alevizův příkop (34 metrů široký a 13 hluboký), který procházel od Arzenální věže k Beklemiševské. Tento ohromný příkop byl po požáru plný suti a trosek, proto bylo později jednodušší ho zarovnat než vyčistit.
A Napoleon, který bývá někdy obviňován ze žhářství a bombardování Kremlu, sám sotva během tohoto požáru vyvázl živý. Hrabě de Segur napsal: "Naštěstí jsme tehdy našli, po dlouhém hledání, vedle hromady kamení podzemní chodbu vedoucí k řece Moskvě. Touto úzkou chodbou se Napoleonovi, jeho důstojníkům a stráži podařilo dostat ven z Kremlu. Všichni, kdo přežili, byli zcela v šoku." De Segur pak pokračoval: "Všichni, kteří předtím promenádovali po městě, byli nyní zděšeni, ohlušeni bouří ohně, oslepeni popelem, zdeorientovani a vůbec nepoznávali okolní krajinu. Kromě toho i samotné ulice najednou zmizely v dýmu a zhroutily se na hromadu suti... Z veliké Moskvy zůstalo jen nemnoho domů roztroušených mezi rozvalinami. Tento rozdrcený a spálený městský kolos se podobal mrtvole a vydával nasládlý těžký zápach. Hromady popela a místy i trosky domů, rozvalin stěn a ohořelé zbytky trámů svědčily o tom, že zde kdysi byly ulice. Na předměstích se objevovali ruští muži a ženy oblečení do ohořelých šatů, podobali se přízrakům a zmateně bloudili rozvalinami..."
Z francouzské armády, stejně jako z obyvatel Moskvy přežila pouze třetina a to stejně jen na "chvíli". Po požáru následovaly nejrůznější nemoci. Jeden z obyvatelů Moskvy podal svědectví: "Kasárna byla zavalena nemocnými vojáky bez jakékoliv péče a v nemocnici ranění umírali po stovkách kvůli nedostatku léků a jídla... Ulice i náměstí byly zavaleny mrtvými, zakrvácenými těly lidskými i koňskými... Sténající umírající a raněné, jiní vojáci kteří procházeli kolem, zabíjeli ze soucitu s takovou zvláštní chladnokrevností, s jakou se v létě zabíjejí mouchy... Celé město se změnilo ve hřbitov." Celkem zemřelo více jak osmdesát tisíc lidí (pro srovnání: po atomovém výbuchu v Hirošimě bylo zabito sedmdesát tisíc lidí, v Nagasaki šedesát tisíc). Z 9 158 budov bylo 6 532 zničeno. A proč jsme si vzpomněli právě na tato města? Vždyť přece k požáru Moskvy došlo víc jak sto třicet let před Hirošimou a tehdy přece o žádných jaderných zbraních ani o nemoci z ozáření nikdo nikdy neslyšel. Podle oficiálních zdrojů ještě nebyly známy. Nebo už byly?
Mimochodem, zvýšená hladina radiačního pozadí v centru Moskvy tvoří charakteristickou skvrnu s takzvaným plamenem, který je rozšířený směrem na jih.
19.08.2021