Nová chronologie dějin (31. díl)

(31. díl)

Oficiální věda neví, kdo zapálil Moskvu. Francouzi se tehdy domnívali, že to udělali samotní Moskvané. A dokonce pak čtyři sta údajných "žhářů" postříleli. Rusové zas předpokládali, že za vším jsou Francouzi, kteří zničili obrovské město a desítky tisíc lidí, včetně třiceti tisíc vlastních vojáků a důstojníků.

Ale jak to tedy bylo? Francouzi Moskvu zapálit nepotřebovali. V první řadě se blížila zima a z Moskvy do Paříže to je pěkný kus cesty. Kromě toho Moskvu Napoleon potřeboval jako trumf k vyjednávání při předpokládaných mírových rozhovorech. Moskvanům bylo zničení Moskvy také k ničemu. V první řadě – se blížila zima. A bez ohledu na okupaci se muselo nějak přežít. A mimo třiceti tisíc zraněných v plamenech zahynulo i dvacet tisíc obyvatel, kterým se nepodařilo opustit město včas. Tak kdo měl takový šílený plán?

Co se týče zájmů imperátora Alexandra I., tak tady už jsou velmi vážné indicie, že byl součástí tohoto krutého plánu globálních elit. O půl roku později, 5. března 1813, se přišel rozloučit s Kutuzovem, který umíral. Za zástěnou okolo jeho postele byl kníže Krupenikov, jeden z jeho úředníků. Ten zachoval pro potomky obsah posledního rozhovoru Kutuzova s Alexandrem I.: "Odpusť mi, Michaile Ilarionoviči!" – řekl car. "Odpouštím ti, gosudare, ale Rusko vám to nikdy neodpustí." – odpověděl polní maršál. Za co imperátor potřeboval odpuštění od Kutuzova? Že by za jeho tajný příkaz k opuštění Moskvy, za to, co se s Moskvou stalo po jeho odchodu, a za to, že byl součástí dopředu připraveného plánu?

Krátce před invazí Alexandr I. řekl rakouskému velvyslanci: "Předpokládám, že na začátku války nás čekají porážky, na to jsem připraven, ale až budu ustupovat, zanechám za sebou pustinu." Krvavá noční můra slavkovské porážky možná zanechala v duši imperátora přesvědčení o neporazitelnosti Bonaparta a tak ho to mohlo tlačit k hledání neobyčejných prostředků... Nebo snad poslechl něčí rady? Nebo dokonce rozkazy?!

Ať tak či onak, imperátor minimálně o všem věděl. Proto také přikázal vydat Moskvu Francouzům. Ale veškerou odpovědnost za to co se stalo, svalil na Kutuzova. Pokud by totiž rozkaz na vydání Moskvy vyšel z úst cara, jeho vláda by už netrvala dlouho. Ohromná autorita a sláva Kutuzova vydržela jen s velkými obtížemi tíhu tohoto jeho rozhodnutí. Tak kdo tedy organizoval tak hroznou past na Napoleona? V čí prospěch se toto všechno stalo? Kdo potřeboval zničit za každou cenu tohoto uchvatitele? "Moderní historici" se smějí hloupému Bonapartovi, který seděl před Moskvou a čekal, až mu bojaři přinesou klíče od města. Jenže tou dobou už v Ruském impériu žádní bojaři nebyli!

Co tehdy probíhalo ve Velké Tartárii? Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nebylo by tedy vůbec překvapující, kdyby Napoleon hledal spojence v ještě fungující velmoci (Tartárii), která bojovala s Británií a již globální elitou ovládnutým Ruskem a počítal s její pomocí při rozdrcení jednoho i druhého. A při této operaci by zároveň uskutečnil svůj veliký tajný sen – vyjmout z britské koruny její tehdejší nejlepší klenot – Indii? Pokud by se vojenské spojenectví Francie a Tartárie uskutečnilo, vlastnictví Východoindické společnosti v Indii by velmi rychle změnilo vlastníky a Napoleon by jedním tažením rozdrtil oba své úhlavní nepřátele a navíc by získal pohádkově bohatou Indii. Takový plán by už vysvětloval obrovské úsilí a náklady na tažení největší armády té doby.

Na dodržování britských zájmů v Rusku tehdy dohlížel vyslanec Earl Cathcart, který se proslavil svou krutostí a nesmyslným ostřelováním Kodaně v roce 1807. Tehdy během tří nocí padesát anglických bitevních lodí vystřelilo čtyřicet tisíc palubních salv a srovnalo se zemí třetinu dánského hlavního města. Předtím Cathcart dokázal vyniknout ve válce s britskými koloniemi v Severní Americe, zabojoval si ve Španělsku a ve Flandrech a vypořádal se s antibritskými projevy v Irsku, za což byl povýšen na generála a pasován na rytíře Řádu bodláku.

V době napoleonské invaze byl lord Cathcart v doprovodu Alexandra I. a v září 1813 – v první výročí požáru Moskvy (!) – byl královským výnosem vyznamenán Andrejevskou stuhou. Bylo by docela zajímavé vědět, za jaký naprosto výjimečný čin dostal tento britský velvyslanec nejvyšší vyznamenání Ruského impéria. Asi za zorganizování celé děsivé operace, protože hlavní roli v moskevské tragedii sehrály "vyšší" skryté síly...

Kromě Británie měl Napoleon ještě jednoho mocného nepřítele. Daleko mstivějšího a nebezpečnějšího. Bratři Rothschildové ruskými řády sice vyznamenáni nebyli, nebyli zmíněni v souvislosti s Napoleonovým tažením na Moskvu ani nikde jinde, ale jeho porážka se bez jejich účasti obejít nemohla (a taky se neobešla). Pokud budeme brát v úvahu prohnanost této rodiny a množství špiónů, které si vydržovala a také autoritu Rothschildů v židovské diaspoře, blízkost k vládnoucím kruhům Evropy a také toho, kdo stál ve stínu těchto kruhů a tahal za provázky, tak pak se dá předpokládat, že rodina Rothschildů měla kontakt s nejvyšším vrcholem pyramidy, s tím, kdo se nachází ještě výš a kontroluje dění na Zemi (s utajeným kosmickým parazitem)...

20.08.2021