Osvoboďte zakletou princeznu – svoji duši (19. díl)
(19. díl)
Každý Indoevropan, který se rozhodne studovat védštinu či sanskrt, zažije stejný pocit, jako od narození krátkozraký člověk, který dostane brýle. Slova vlastní mateřštiny, která mu desítky let nic
neříkala, najednou začínají promlouvat svým vnitřním významem, vše dostává organizaci, řád a logickou souvislost. Ve védštině není slovo, které by nic vnitřně neznamenalo. Dlouholetá práce s védštinou
a sanskrtem nás jednoznačně dovede k pevnému přesvědčení, že všechny indoevropské jazyky vyrostly z původního stromu Védy jako její větve. Pouze védština je zcela prostoupena filosofickým smyslem, duchem
a důležitými filosofickými vztahy, které dnešní, ale i dřívější, dnes již mrtvé jazykové větve, jako řečtina, latina či gótština, již ztratily. Pouze védština nám dává pocítit ducha poznání (brahma),
ze kterého se lidská řeč zrodila.
Svět podle védánty vznikl "vysršením" a "Stvořitel" se nazývá "sraštá", od slovesa "srdžati", "sršeti" a celý vznikl tuhnutím, kondenzací či "konkrétněním", jako dočasné sloučení paprsku brahmátma s vnější
silou chladu. A právě proto celá "bhava" – celý svět těla a jména, vlastně není nic jiného než neustálý proces konkrétnění! Všechno, co by bylo ponecháno jen svému osudu bez žádné přítomnosti brahmátma,
tak by permanentně tuhlo stejně, jako v nějakém pohádkovém obrazu, ve kterém dech dědy Mráze všechno zmrazí. Právě horoucnost, vroucnost a posvátný oheň "agni" tady stojí v opozici k té vnější studenosti
a chladu, který, kdybychom si pustili k srdci, tak bychom zkrátka zmrzli, ztuhli a zcela "zpředmětněli". Védský "sóma" (indu), samotný vykřesávaný duch života, se tak stal působením studené chtonické síly
v úpadkovém stadiu sanskrtu již temnotou a kult Slunce se duchem nápodoby změnil na kult Měsíce:
Slovo "artha", znamenající původně "smysl", začalo v obdobích úpadku znamenat velmi charakteristicky – "peníze" (jak příznačné, jediný smysl materializmu).
Slovo "madhu", znamenající sladkost vykřesané a probuzené lidskosti, se stalo již v Bhagavadgítě, na přelomu našeho letopočtu, obávaným "démonem Madhu".
"Kršna", původně ve Védě "ten vykřesaný" či "rozvírající", se změnil pod vlivem spodní zvířecí síly v toho "černého" a "temného".
Slovo "arka", nesoucí důležitý význam a znamenající původně Védu a později Slunce, bylo záměrně zneváženo a v dobách chtonického úpadku mu byl změněn jeho význam dokonce na "vztyčený pohlavní úd".
Védština dosvědčuje, že z védského liturgického obřadu "křesání slova" vylétávala, podobně jako jiskry z ohně, stále další a další slova, která měla původně hluboce gnostický, tj. duchovní význam. Měla
"křídla" a ducha, který je pozvedával vzhůru, a teprve nápodobou při jejich používání takto vzniklá slova ve světském prostředí stále více chladla, až došlo k procesu šíření slovní kultury do stále nižších
a stále zvířečtějších světů. To znamená, že slovo, jak je možno spolehlivě doložit, už od samého počátku dějin stále jen upadalo a nadále upadá. Tento proces úpadku slova a jeho významu utváří celé naše
dějiny a pokračuje dodnes. Původní duchovní "Slovo" jako Světlo poznání a duchovní "syn věčného Člověka" ale přesto ještě stále sytí a oživuje svět, šíří se stále dál a dál od svého epicentra jako kruhy
na vodě a působí jako "srdce světa".
13.10.2021