Past spasitelského a mučednického vědomí
(Článek 312)
Nafoukaný stav jedince, být "zachráncem", je založen na iluzi, že s realitou je něco "špatně", a že je potřeba tento svět "zachránit". Zaujmutím "božské role", která je spojená s pocitem grandiozity a komplexem nadřazenosti se tato past prolíná s mylnou představou o tom, co vlastně "zlo" je a jak v dualitě světla a tmy funguje a jak se k němu postavit. Samozřejmě bychom neměli jen pasivně sedět a čekat, ale měli bychom se aktivně zapojit do vývoje lidského vědomí se všemi kolektivními a osobními lekcemi obsaženými v tomto procesu.
Spasitelský komplex je častý u lidí, kteří jsou příliš identifikováni s konceptem "poutník/hvězdné semínko a rodina světla", a které jejich ego zneužije k postavení na piedestal, a oni pak shora hledí dolů na ostatní lidi. My všichni máme naše individuální životní poslání, o jehož naplnění bychom měli usilovat, ale v okamžiku, kdy v nás převládne ctižádostivost, pýcha, svéhlavé konání nebo nutnost "ukázat se", nejsme v souladu s naším Duchem, propojujeme se s naším egem a Matrix nás začne ihned ovládat.
Mučednický komplex je ještě více přehnanou formou spasitelského komplexu a je aktivován vždy, když se domníváme, že potřebujeme trpět "pro druhé" a jsme hrdí na to, že neseme váhu světa na našich ramenou. Vyvstává, když se hrdě "předvádíme", jak jsme "napadáni" za to, co veřejně děláme a často ještě navíc zbytečně vyhledáváme ohrožující situace. Mučednický komplex je spojen s hlubokým dogmatickým náboženským programováním, zejména křesťanské myšlenky, že "Ježíš zemřel za naše hříchy" a váže se na kolektivní program externího záchranáře, který vede masy k hledání někoho, kdo by je zachránil, což je představa založená na autoritářském programování. Abychom se vyhnuli těmto pastem nebo se z nich dostali, je třeba zachovávat pravou pokoru a skromnost, jež budou vždy našimi základními klíčovými asistenty.
Nesprávným postojem je také neustálé sebeodůvodňování. Když se u hledajícího projevuje příliš silně, pak ho není možné přimět k správnému přístupu, protože na každém kroku je jeho hlavním cílem neustále sám sebe ospravedlňovat. Jeho mysl pokaždé spěchá na pomoc, aby podpořila svůj vlastní nápad, pozici nebo svůj vlastní postup. K tomuto účelu poslouží jakýkoliv argument, někdy třeba i úplně hloupý či zcela nemotorný. Tak nás zneužívá myslící mysl. Nabude v člověku obrovských rozměrů a pokud bude lpět až příliš na své mysli, tak pro něj bude nemožné vidět pravdu a žít v ní.
Jestliže člověk nezačne přijímat svůj vnitřní stav takový, jaký se mu zjeví díky krátkému osvětlení z roviny vědomí skutečného "Já", jestliže zůstane nevidomý vůči všem přicházejícím praktickým i intuitivním podnětům a jestliže ospravedlňuje svou identitu tím, že se schovává za logiku, legitimitu a "spravedlnost", tak pak se obrátil zády ke své cestě ke Světlu a pustil se ještě hlouběji do divočiny 3D reality. Nikdo nemůže dosáhnout přístupu na cestu k pravému Božství, aniž by nejprve neprošel zkušeností vnitřního bankrotu, morálního kolapsu a hlubokého rozčarování.
12.06.2019