Pokračovatelem staré duchovní cesty se stal Buddhismus

Buddhismus, dnes jedna z nejuznávanějších duchovních škol, je zatím spolu s antickou gnozí posledním velkým plodem na věčném stromu védského dědictví. Žádná dřívější větev védské školy (alespoň v období nám známé historie) nezaznamenala tak epochální rozšíření jako učení Buddhy Sakhyamuniho.
Již ve třetím století př. n. l. se buddhismus ujal v Kašmíru, na Cejlonu, ve střední Asii a v prvních stoletích našeho letopočtu zahájil své vítězné tažení směrem na Východ i Západ. Pronikl postupně do celé Číny, Koreje i Japonska, ovládl Zadní Indii i ostrovy Indonésie. Cesta na Západ byla snad ještě rychlejší. Budhistům se říkalo v Alexandrii "therapeuté", což je zcela neřecké slovo vzniklé z pálijského (cejlonského) názvu buddhisty – theraputto – syn staré školy a jako výraz pro léčení a léčitele se udrželo dodnes.
Vlna maháyánového buddhismu se rychle rozšířila po celém území římské říše. Idea pěstování duchovních hodnot a obrana vnitřní síly a hodnot Člověka proti vnějším extrémním silám světa našla velmi srozumitelný a účinný prostředek svého vyjádření v jasné lidské mysli. Toto Světlo poznání nám dlouho svítilo jako slunce bez svého plagiátu a stínu, který vždy všechno zatemní. Všichni obyvatelé Áryávarty a přilehlých království, včetně všech vládců a jejich úředníků se v té době klaněli Buddhovu učení. Stoupání po buddhistickém žebříku dharmy tvořilo hlavní náplň lidského života a země proto vzkvétala jako rozkvetlý lotos. Nikdo zde nejedl maso, nikdo nekradl, nevraždil, protože pěstovaný soucit a starost o vlastní dharmu to nedovolovaly. Všude vládl "Buddhův duch", mír a probuzenost ze světa zvířecích instinktů. Člověk byl šťastný, protože dobrovolně pod vlivem učení opustil prostor nevědění a bolesti. Zamiloval si lásku a citlivost – sukham. Díky tomuto učení věděl, jak má tento prostor Člověka vytvářet a bránit.
Karmanový zákon, zákon karmy a prastará védská moudrost o blahodárné moci a působnosti dobrého činu a dobrého slova byl plně chápán a přijímán milióny bytostí, protože pochopily, že přináší spásu. Každý si podle tohoto zákona mohl vybrat, chce-li zůstat v krajině lidství, lásky a Světla poznání nebo klesat dolů, do cynismu, pragmatizmu a zvířecí tuposti. Lidský dav měl v té době to štěstí, že měl dobrého učitele a řadu uznávaných příkladů, neodvážil se, a ani si nepřál padat dolů, do omylné jistoty a raději napodoboval zvyklosti, které byly celospolečensky vážené a oceňované.
Všichni egoističtí kupčíci, kteří mají sklon se posmívat těmto idejím, nechápou, že neexistuje žádná armáda ani pevnost, která by je a jejich majetek dokázala ochránit v případě, kdyby myšlenka lidského dobra a míru, udržovaná vůlí a snažením ušlechtilých, zcela zanikla.

25.12.2022