Příběh Williama Morrise, část 26.
(26. část)
Seděl jsem zamyšlený na břehu u krásného hlavního města El Arca. Před několika týdny jsem se začal cítit velmi divně. Nikdy nezapomenu na země, ve kterých jsem původně vyrůstal a žil. Zůstanou ve mně navždy, spolu se vzpomínkou na tváře mých blízkých, z nichž mnozí již dávno zemřeli. Ujistil jsem se ale, že poznali můj skutečný osud, a že k nim byly bezpečně doručeny moje dary. Jinak by si jistě představovali, že jsem zemřel na moři ve svém šílenství a posedlosti cestou s nejistým cílem. Moje tělo již překročilo 100 let, ale já jsem vypadal v těchto zemích stále jako padesátiletý muž. Něco však nebylo v pořádku. Jaký bude teď můj osud v těchto krásných zemích Republiky? Slunce zapadalo a s ním končil další den, aniž by tento ráj zatím dokázal osvobodit vězení zvané Země. Kolik lidí muselo zemřít jen při pasívním čekání? Žili den za dnem v utrpení.
Seděl jsem na studeném písku a v těle jsem cítil něco jako tisíce bodavých jehel, které pronikaly do každého póru mé kůže a mimo ně jsem čelil bolesti tak hluboké, že jsem si musel lehnout. Díval jsem se na projekci, kterou jsme nazývali nebeská klenba, věrnou společnici každého navigátora. Hvězdy pozorovaly mou osamělost a mnoho členů naší skupiny již kvůli zatracené kontaminaci našich těl, kterou jsme si přinesli ze Známých kontinentů Země, již předčasně odešlo. Naše nemocná těla se regenerovala velmi pomalu. Z těch, co tehdy překročilo "ledové stěny" z nového lidstva, zbylo už jen pár přeživších. Cítil jsem se poctěn, že jsem zde mohl trávit své dny, ale moje bolest a lítost byly trvalé. Způsobovalo to neodbytné vědomí, že mnoho bratrů tam venku trpí a umírá. Tisíce našich "Předků" se neustále obětovávaly tím, že vstupovaly mezi ledové stěny do samotného pekla. Hledající tam přijížděli s vědomím, že kontaminované prostředí nebo sami Dozorci by je dříve nebo později stejně zabili. Vše konali v rámci osvobozovacího plánu, který byl s dílčími úspěchy a neúspěchy neustále vytvářen, uskutečňován a zkoušen stále dokola. Vyhráli jsme řadu bitev bez jakékoli zbraně, jen díky šíření myšlenky vnitřního poznání a lásky. Provedli jsme také pozoruhodná zlepšení kvality vzduchu na zemských kontinentech na základě výzkumu všech laboratorně vytvořených nemocí. Můj starý přítel Butler ke mně přišel, posadil se vedle mě, dotkl se mého ramene a řekl: "Williame, drž se. Kámo, čas svobody se již blíží, Dozorci začali ve svém zoufalství překotně spěchat a brzy udeří nová pandemie. Stále více předků vstupuje do Známých zemí a používají k tomu své vlastní prostředky. Pevně doufají, že si lidé konečně uvědomí, že jsou pod špinavou a zvrácenou mocí."
"Williame, jsme blízko k dosažení největšího počtu probuzených lidí, co kdy bylo, a co jsme kdy naplánovali. Brzy přijde ta velká chvíle a my pak o sobě dáme vědět, s pomocí Anakimů, kteří monitorují dnem i nocí situaci okolo Zdí. Pravá cesta duchovní zralosti právě začíná." Usmál jsem při tomto tvrzení a dal jsem mu mnoho svých poznámek, které jsem psal od té doby, co jsem opustil Ameriku. Chtěl jsem, aby každý poznal odyseu naší skupiny, která prošla těmi nejneuvěřitelnějšími místy a viděla ty nejkrásnější skryté krajiny, kde lidé poznali štěstí a pravou lásku.
Tento příběh bude doufám doručen mým bratrům, tam uvnitř ledových stěn, kde se již tolik lidí skutečně zajímá o země nekonečné prosperity a svobodného vědomí. Mé tělo se chvělo a najednou zavládlo ticho. Viděl jsem nebe v železné modři. Nastal už ten čas, kdy se všichni konečně probudí? Jsme již opravdu připraveni? Tyto země tady existují a my odsud vedeme boj, který je skutečný a je vnitřní. To jsem si opakoval v sobě stále znovu a znovu. Duchovní růst a vědění nás osvobodí! Svoboda se blíží! Důvěřuj!
Z knihy: The Navigator who crossed the ice walls. Autor: Nos Confunden. Přeložila Zuzi Czech, upravil Ota Veselý
31.01.2024