Příběh Williama Morrise, část 3.
(3. část)
Konečně jsme vypluli z charlestonského přístavu. Vypočítali jsme, že dosáhneme studených antarktických vod asi za 140 až 150 dnů. Butler se také tehdy zmínil o "jiné rase", pokud se tam opravdu dostaneme.
Dny plynuly a všechno šlo velmi dobře, měli jsme spoustu zásob. Na rovníku jsme udělali několik zastávek a na základě rady jsme si udělali velké zásoby. Kapitán nám řekl, že cesta bude delší, než jsme
očekávali. Věděli jsme jasně, že časy temnoty a chladu v černých vodách jihu se blíží. Druhou noc poté, co jsme opustili poslední přístav směr Antarktida, jsem byl na palubě, díval jsem se na horizont
a přemýšlení o tomto dobrodružství. V hlavě se mi vynořily všechny vzpomínky na to, co jsem po sobě zanechal, ale měl jsem v sobě velký vnitřní oheň zvědavosti. Přemýšlel jsem o tom průchodu a zda je opravdu
možné ho překonat, přemýšlel jsem, co bude za ním. Zatímco se mi tohle všechno honilo v hlavě, přišel ke mně kapitán Butler. "Už začala zima, kamaráde, že? Nedovedeš si představit, co tě tam čeká“, řekl mi.
"Takže jsi tam byl“? - zeptal jsem se znovu. "Kde myslíš, v jižních vodách?". "Ano, samozřejmě", potvrdil Butler. "Ten příběh, který jsi tehdy v noci vyprávěl, byl o tobě?".
"Ano, byl jsem tam, Williame. Viděl jsem to místo vstupu na vlastní oči, a právě proto mě usilovně hledají.".
Všechny pochybnosti mě najednou opustily, když mně kapitán dal jasně vědět o své plavbě v minulosti. Pak mi řekl: "Neboj se, Williame, uvidíš to taky, uvidíš, co jsem viděl já a ani tomu nebudeš věřit,
a to nemluvím jen o tom prostupném místě. Ale teď o tom nebudu ještě mluvit, dokud se tam nedostaneme.". Kapitán ukončil rozhovor, ale já jsem ještě měl plno nezodpovězených otázek. Za 138 dní jsme dopluli
do ledových vod a my najednou ucítili ten propastný rozdíl. Voda byla tmavá, studená a temná. Pluli jsme paralelně s obrovskou ledovou stěnou, která byla vysoká mezi 80 a 90 metry a v některých místech tam
byly vrcholy ještě větší výšky. Kapitán nám sdělil, že načervenalá a žlutá barva na obzoru je zde zcela obvyklá. Počasí zde bylo nehostinné a nedalo nám žádný oddech. Museli jsme být stále ve střehu. Byl to
každodenní boj s vlnami a větrem. Panovalo neustálé nebezpečí srážky s masami ledu a vody.
Jednoho dne Butler zakřičel mé jméno a zavolal mě na palubu. Za našimi zády se otevřel průchod mezi obřími zmrzlými zdmi. Štěstí, které nás obklopilo, bylo nevysvětlitelné, ale věděli jsme, že nebude dlouho trvat. Kapitán Butler neváhal ani vteřinu a zamířil tím směrem. Zdálo se, že dobře ví, co dělá. Jakýsi proud nás začal unášet dovnitř té průrvy a my byli taženi obrovskou silou. Paralyzoval nás strach, několikrát jsme se okrajem lodi otřeli o ledové zdi průjezdním místem. Celá naše panika trvala tak tři až čtyři minuty, ale nám se tato doba zdála jako věčnost. Najednou, když jsme byli unášeni tímto silným proudem, který nás stále táhl dopředu, bouře ustála, i když nás neustále bičoval studený vichr. Dostali jsme se do nevysvětlitelné extáze, když jsme uviděli, jak se tento úzký průchod stále více rozevírá a přechází do otevřeného moře. Kapitán v euforii zakřičel: "Dokázali jsme to! Zvládli jsme to!". Ano, ocitli jsme ve vodách, kam se dostalo jen velmi málo lidí, alespoň jsme si to v tuto chvíli všichni mysleli. Temné vody se začaly projasňovat. Ledové stěny byly sice stále ještě viditelné, ale už se ztrácely v dálce. Slunce, které shora sledovalo naši jízdu, zapadalo na horizontu. Kapitán shromáždil tým a všem oznámil, že se chystá učinit důležité oznámení. Začal tím, že řekl, že to, co se chystá říct, není o něm, ani o našem týmu, ani o nám známé Zemi, kterou jsme již zanechali za sebou, ale že je to o celém lidstvu a jeho skutečné minulosti.
Z knihy: The Navigator who crossed the ice walls. Autor: Nos Confunden. Přeložila Zuzi Czech, upravil Ota Veselý.
08.12.2023