Příběh Williama Morrise, část 4.

(4. část)

Všichni jsme mlčky čekali na slova kapitána, který se nám chystal říct něco, co se nám zdálo být jedinečné, a tu se objevilo náhle obrovské plavidlo. Zdálo se, že pluje přímo k nám. Jeden z chlapců naší posádky se šel podívat a zakřičel na nás: "Plují k nám a je to něco gigantického!". Všichni jsme zpanikařili, ale Butler nařídil zachovat klid, ale i když se snažil zůstat klidný, vypadal nervózně ve srovnání s tím, jakého jsme ho znali předtím, než jsme vypluli. To mě zneklidnilo. Čím víc se ta gigantická loď k nám přibližovala, nebudu popírat, bál jsem se o svůj život i život našeho týmu. Nemohl jsem uvěřit, že když už jsme zanechali za sebou ledové stěny, bude existovat něco, co nám bude bránit v pokračování prozkoumávání tohoto neznámého oceánu. Původně jsem si myslel, že jsme v těchto místech jediní, kteří se dostali, tak daleko. Neznali jsme přesně hloubku oceánu, ale ten byl stále velmi temný. Náhle nás zahalil ohlušující zvuk. Stěží jsme to vydrželi. Znělo to jako nějaké skřípání nebo jako nějaký druh troubení. Pak se ozval hlas s dokonalým anglickým přízvukem, jenž říkal následující: "Vážení návštěvníci z uzavřených zemí, někteří z našich mužů sestoupí a přistoupí k vaší lodi. Neublížíme vám, prosím zachovejte klid.". Tato zpráva zněla ještě děsivěji, protože uvnitř jsem si myslel, že by na nás mohli zaútočit. Tato loď byla opravdu gigantická a vypadala jako objekt z nějakého příběhu z daleké budoucnosti.

Kapitán Butler nám oznámil, že si byl něčeho takového vědom a že máme zůstat v klidu a přivítat tuto návštěvu laskavým způsobem. Tři muži zamířili k naší lodi a vstoupili na palubu. Měli bílé obleky a na nich nějaké emblémy. Na jejich lodi vlála vlajka, která byla úplně modrá s bílým kruhem uprostřed. Pomohli jsme mužům nastoupit a oni nás pozdravili přátelským potřásáním rukou. Jeden z nich se představil jako kapitán a zeptal se nás, kdo jsme, a co děláme v této oblasti za ledovými zdmi. Butler promluvil a informoval ho, že jsme se plavili okolo Antarktického polárního kruhu a že nás proud přivedl na "druhou stranu" a že jsme se rozhodli plout těmito oblastmi. Všiml jsem si jistého kamarádství mezi Butlerem a tímto důstojníkem. Tento muž se otočil, aby se podíval na své další dva společníky. Vypadali ohromeni a poznamenali, že to je už dlouho, co něco takového viděli. Důstojník se omluvil za způsob, jakým k nám přistupovali a vysvětlil nám důvod pro jejich znepokojení a ohromení.

"Je nám velmi líto, že se vaše návštěva nezdá být vítána, ale ona opravdu je. Je to už dlouho, co jsme viděli lidi proplout skrz zdi. Ale to je teď jedno, dáme vám tuto mapu s pokyny, jak se dostat co nejlépe do tzv. Bezpečných zemí.". Tuto poslední větu nikdo z naší skupiny nepochopil. Dívali jsme se navzájem na sebe a s jistým strachem jsem se zeptal: "Říkal jsi Bezpečné země? Existují tedy i nebezpečné země?".
"No, země, odkud pocházíš, jsou docela nebezpečné", odpověděl muž stojící vzadu. "Nebojte se, pokud poplujete v tomto směru, tak se dostanete do Bezpečných zemí docela dobře.". Byl to jedinečný okamžik, kdy jsem mohl trochu porozumět nastalé situaci, a proto jsem se zeptal důstojníka: "Promiňte, odkud pocházíte?". Z "Republiky Předků (z Rodové Republiky), pane", odpověděl mi muž. Později přívětivě dodal: "Nebojte se, chápu, že máte v této věci mnoho otázek, ale já vám slibuji, že až dorazíte do těch Bezpečných zemí, které jsme vám označili na mapě, okamžitě vás přijmou a budou vás o všem informovat.".

Z knihy: The Navigator who crossed the ice walls. Autor: Nos Confunden. Přeložila Zuzi Czech, upravil Ota Veselý.

11.12.2023