Puruša, tento "čirý duch" je základní hodnota úplnosti, díky které poznáváme. Prostupuje všechno živé, ale je pouhým svědkem.

O sámkhye někdy západní indologie mluví jako o "filosofii mimo náboženství" nebo dokonce o "filosofii ateistické", a to proto, že se v ní údajně nikde neříká slovo "bůh" – "déva" nebo "bhaga" apod. Zapomíná se ale na to, že védánta termínem "puruša" nazývá zcela běžně átmana, tj ducha, kterého ztotožňuje s "bohem" brahma.
Puruša je něco, co tady bylo podle této filosofie vždycky, je to prazáklad čistého absolutního vědomí či gnostického Světla. Je zcela "jiného rodu" než jeho protiprincip, který je tady také od věčnosti a který je chápán jako jakési epicentrum či zdroj vší hmoty, forem a kmitání a ten se nazývá – Prakrti. Poměr mezi těmito dvěma principy je zrcadlový, avšak jak píše Sámkhyakariká, "pouze probuzený člověk dokáže zjistit velmi jemný rozdíl mezi Purušou a prakrti". Celý náš hmotný svět vzniká spojením Puruši a prakrti a k tomuto spojení dochází podle Kapily omylem, z nevědění. Puruša, čili Světlo nebo duch, se spojuje s prakrti. Ta je vykreslovaná jako princip, ze kterého vznikají všechny tvary, a který se podobá vodě.
V sámkhye se také hovoří o prakrti "ještě nerozvinuté" – "avyakta", která se teprve cyklicky, během jedné epochy postupně vyjevuje – "vyakta". To poskytuje vysvětlení vzniku historických epoch. Kdyby náš svět popisoval dnes nějaký sámkhyín, tak by ho zcela nepochybně interpretoval tak, že jsme v období obrovského rozvoje prakrti do forem. Tento rozvoj se na konci každé epochy vždycky zastaví a prakrti se vyjeví ve své podstatě, a když je zviditelněna a spatřena, nastává zase pohyb opačný. Všechny ty vzniklé formy jsou zase vstřebávány zpět do své nerozvinuté podstaty, a tak se to děje stále, znovu a znovu.
Puruša, tento "čirý duch" je základní hodnota úplnosti, díky které poznáváme. Prostupuje všechno živé, ale je ovšem pouhým svědkem, jako tzv. "sákšin", ten, co má za úkol pozorovat a zjišťovat, jak se věci mají:
"Aby Puruša mohl poznat hmotu a pak se od ní izolovat, probíhá spojení obou, které se podobá spojení ochromeného bdícího a jednajícího slepce." (Sámkhyakáriká 21)
Tím ochromeným je myšlen Puruša, který sám nic nečiní, jenom poznává, a "tím jednajícím slepcem" – prakrti, která si nevidí ani na špičku nosu a proto stále něco činí a činí. Tímto způsobem dochází podle sámkhye k povstávání světa. Sámkhya vysvětluje veškeré dění ve světě jako rozvíjení něčeho, co existuje pouze a jenom kvůli poznání Puruši! Celý svět tu je dle samkhye proto, aby Puruša – který se omylem spojil s prakrti, vstoupil do formy a do těla, najednou poznal, že ta prakrti je něco cizího, a že on s ní nemá nic společného.
Proto závěrem se píše: "Prakrti – to nejsem já, já jsem od ní zcela odlišné podstaty".
V tomto poznání vidí tato duchovní škola, jako ostatně i celá védánta, cíl života člověka, totiž úplné osvobození prohlédnutím.
Podstatou Puruši je jeho světelnost, "prakášatvam", a stejně jako átman je také Puruša "bez počátku" a "bez konce". Puruša je základní nesložený princip. Proto je věčný, protože podle veškeré indické filosofie je všechno složené pomíjivé a všechno nesložené je věčné.

27.01.2023