S jakou misí přišel Kristus na Zemi?
(11. díl)
Doba, kdy působil Ježíš na Zemi je sporná, přes sebevědomé tvrzení katolické církve. Podle novodobých ruských historiků byla Svatá říše Římská cíleně uměle "zestárnuta", protože vznikala až v období 800 až 962 a byla ustanovena císařem Otou I Velikým. Nevznikla tedy ukřižováním Ježíše Krista v roce 33, jak je nám meinstreamovými historiky podsouváno. S védických a jiných zdrojů vyplývá, že skutečné jméno tohoto církví popisovaného "zřece", duchovně činného a Světlo přinášejícího kněze bylo Radomír. Jeho manželka se jmenovala Magdalena a s ní měl několik dětí. Byl poslán na jih Tartárie, aby zde "vyvolenému národu" vysvětloval a předával učení o tom, že lidská bytost je stvořena z těla, má "vdechnutou" duši a liší se od nižší formy člověka svým svědomím (což je védicko-slovanský princip). Aby se lidská bytost mohla zdárně vyvíjet, potřebuje aktivovat dar Ducha svatého a musí být vystavena vykřesávacím silám, jejichž působením může dojít probuzení, poznání a osvícení. Takový člověk je už pak dále veden božským vědomím a je napojen na božské kosmické principy. Radomír učil lidi, jak mají rozvíjet svoji duchovnost, jak probudit rozšířené vědomí a jak se spojit se svatým Duchem. Tento Kristus (posel Světla Ra-do-mír) byl ukřižován 16. 2. 1086 na hoře Bejkoz u Konstantinopoli. On i jeho jméno v sobě nesli "světlou" ideu: "radost světu nesoucí".
Aby se temné parazitické síle podařilo "správně" interpretovat "křesťanský příběh" a eliminovat myšleky lidské celistvosti, soucitu a spolupráce, tak byl v roce 1325 svolán první křesťanský koncil v Nike, kde sice prohlásili Ježíše za židokřesťanského spasitele, ale jeho poselství Světla bylo patřičně utlumeno, přepsáno a převráceno. Ve 12. století v Evropě probíhalo utužování moci Římské říše prostřednictvím katolické církve. Tvrdá vlna čistek probíhala pod skrytým názvem křížové výpravy. Jejich cílem byl "hon" na všechny šiřitele poselství lásky, míru a lidské sounáležitosti, tedy těch, kteří měli jinou, než církví skrytě prosazovanou dravčí a ve své podstatě protilidskou, konfrontační filosofii – rozděluj a panuj. Proto byli vyvražděni miliony Katarů, těch nejčistších, což byli přímí následovníci stoupenců Světla. Kataři (z řeckého slova "καθαρός" katharos, čistý) či albigenští (dle města Albi) byli nazýváni všichni členové velkého původního středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a označovali se jako praví křesťané a jako ti dobří lidé (Bonhommes). Od počátku byli římskou církví vnímáni jako ti nejnebezpečnější heretici (církevní odpadlíci) a právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice. Kataři měli svou vlastní organizaci nezávislou na strukturách římské církve, své vlastní obřady, učení a cíle. Mezi nejvýznamnější ohniska hnutí patřila Okcitanie (oblast v dnešní jižní Francii a některá italská města), byli však rozšířeni i jinde. Panuje shoda, že katarství bylo spřízněné s balkánským hnutím Bogomilů. První nesporný výskyt katarství v západní Evropě je doložen roku 1143 v Kolíně nad Rýnem a zmínky o něm se vyskytují až do počátku 13. století, kdy došlo k jeho krvavému potlačení. Ze slova "Katar" je prostřednictvím německého "Ketzer" odvozen i český výraz "kacíř". Láskyplné učení, které Kataři hlásali, neznáme v celé jeho úplnosti, protože většina vlastní katarské literatury byla zničena inkvizicí a dochovaly se z něj jen zlomky. Většina dochovaných informací tak pochází z dobových kronik, protikatarských pojednání a z rozsáhlých inkvizičních archivů.
25.10.2021