Védánta je kultura rozbřesku mysli a pěstování srdce

Proces rozbřesku mysli a svobody jsou od sebe neoddělitelné. Podle védánty to je jediný pravý přístup v "myšlení". Myšlenky, které nás poutají a uvězňují stále více do hmoty tak, že se do ní zavrtáváme, až se staneme stále více jejími otroky, tak to není podle Védánty naše pravé myšlení, protože dělá z člověka démona a zbavuje ho jeho lidského údělu. Jsme odpovědni za naše myšlenky, protože z myšlenek vznikají rozhodnutí a následně všechny činy. To, "co nás napadne", nejprve promyslíme a nakonec uděláme. Tak postupně vzniká celý náš svět!
Rozbřesk a "probuzení mysli", která se osvobodí od světa forem, je to slavné "druhé zrození", to je ten skutečný původ toho, čemu také můžeme říkat "křest" a "křesťanství", které je však u nás již vázáno na jinou náboženskou tradici a je hrubým nepochopením původního védského smyslu a jeho poselství. Védánta je kultura pěstování "síly" srdce. Stará se o lidská srdce, aby "tepala harmonicky v rytmu Vesmíru", což je velmi důležitá starost. Stálým pěstováním této harmonie svého srdce indičtí mudrci přišli na to, že srdce, aby bylo šťastné a klidné, tak musí projít určitým procesem "zlomu". Gnostici tomu okamžiku říkali řeckým slovem "metanoia". V něm se díky síle srdce promění základní pohled člověka na veškerý svět kolem něj. Pomocí srdce pak pročišťujeme náš poměr ke skutečným hodnotám a rychle pochopíme, co má přednost a co je důležité. Prostřednictvím tohoto vnitřního srdečního procesu se můžeme vyvázat z omylu tzv. "ahamkáry", záhubného a studeného egoismu. Tak jako egoista nikdy skutečně nemiluje, tak také ten, kdo opravdu miluje, nemůže být skutečný egoista. Stejně, tak jako ten, kdo chce pochopit pouze kvůli egoismu a ne kvůli poznání, tak ten ve skutečnosti nic nepoznává. Indická filosofie nás učí a dokonce to říká krásně i Buddha v jedné své sútře, že teprve když je srdce klidné, zabezpečené, a když najde to svobodné místo uprostřed dvou antagonistických sil, tak pak se člověk teprve úplně zklidní a zpevní. Jenom mysl takového člověka je zcela vyrovnaná a už nemá žádnou náchylnost ke zlu.
Probouzením duše se uzdravujeme a budíme se ze své "opilosti", způsobované vázaností ega na předměty smyslového vnímání a na celý hmotný svět. Právě proto se v sanskrtu nazývá hříšník "pápah" nebo "pápin", tj. "zpitec", to jest ten, který není schopen vystřízlivění, neboť ho má duch světské drogy v moci. "Droga", je zde ve smyslu přijímání něčeho, co nás zdánlivě uspokojuje, ale ve skutečnosti nás odvádí pryč od vyššího cíle. Mimochodem slovo "droga" je sanskrtské slovo – "drógha", od slovesa "druhati", znamená "zrádce", je to ten, který škodí tím, že rozdvojuje a odmítá naši celistvost.

22.11.2022