Souvislosti, které všude nenajdete

Védántská gnozeologie – Osvoboďte svoji duši... 30. část

(Článek 30)

Védántská gnozeologie, nauka o poznání nám říká, že nepoznáváme prostřednictvím pragmatického časoprostorového vnímání, ale poznáváme "rozpomenutím se". Brahmátma – pravý bůh života je už totiž v nás a my poznáváme pomocí pročištění a vyjasňování svého vnitřního átmana. Čili proces sebepoznání nebo probuzení naší "duše" je ve védántě daný do rovnítka s celým procesem poznávání.

Cesta k sobě samému je proces rozpomínání se na to, co vlastně už skrytě víme, ale pouze jsme na to "zapomněli" nebo to máme zanesené vrstvami balastu. Tento proces můžeme přirovnat k čištění zablácené čočky objektivu a teprve když si ji vyčistíme, tak vše jasně uvidíme. V upanišadách Indové na mnoha místech přirovnávají tento proces k vysychání dřívek, aby mohla hořet. Ten proces vysychání, zbavování se té "spodní vody", je velmi důležitý proces k tomu, abychom mohli založit ohníček poznání.

Probouzením duše se uzdravujeme a budíme se ze své "opilosti", způsobované vázaností ega na předměty smyslového vnímání a na celý hmotný svět. Právě proto se v sanskrtu nazývá hříšník "pápah" nebo "pápin", tj. "zpitec", to jest ten, který není schopen vystřízlivění, neboť ho má duch světské drogy v moci. "Droga" je zde ve smyslu přijímání něčeho, co nás zdánlivě uspokojuje, ale ve skutečnosti nás odvádí pryč od cíle. Mimochodem slovo "droga" je sanskrtské slovo – "drógha", od slovesa "druhati", znamená "zrádce", je to ten, který škodí tím, že rozdvojuje a odmítá celistvost.

Takto je ve védántě popisován proces poznání, který je totožný s procesem probouzení. V něm začíná "átma" rozeznávat to svoje, od toho vnějšího a cizího. A tak se podle té upanišadové védántské moudrosti kapku po kapce zjevuje člověku poznání, že svět "náma–rúpa", svět názvů a forem, není jeho svět. V tomto světě předmětnosti člověk není doma a náš "átma" začne směřovat k sebeafirmaci, ke sjednocení a k oddělení od vnějškovosti.

Při procesu opačném naopak můžeme sledovat, jak ti neprobuzení, kteří směřují stále dál a hloub do světa "těla", směřují do amorfní elasticity a umělohmotnosti, která je zcela zbavuje jakéhokoliv lidského charakteru, podstaty člověka a lidskosti. Stávají se stále většími a většími sluhy Pána světa a všech jeho forem. Takže toto je dvojí základní nasměrování člověka, které nám védánta ukazuje.

"Smrt" ve védántě

Ve védántě je "smrt" chápána nikoliv jako rozpad těla a formy, ale jako naprostá oddělenost od Puruši, od Člověka. To znamená, že ti, kteří duchovně neobětují, vlastně ani nežijí! Když ze sebe vymítneme poslední zbytky ducha a Světla poznání spojeného s citlivostí a soucitem, tak se staneme jen zcela oddělenou "anorganickou hmotou", zkrátka přestaneme být živí. Půjdeme směrem k povrchnosti, k formálnosti, směrem od toho Puruši, který je hloubkou a vroucností. Budeme klesat stále více do nižších a nižších světů, které jsou daleko více prosyceny vlastnostmi, jako je strach, bolest, utrpení, tupost, bezvědomí, nejasnost v myšlení, neschopnost lásky a štěstí. Budeme tak sestupovat po tomto žebříku zapomnění stále níž a níž od "epicentra života" – od našeho duchovního "Slunce".

Védántská gnozeologie – Osvoboďte svoji duši... 30. část

Rychlá navigace: