Velesova kniha – svaté písmo Slovanů (1. díl)
(1. díl)
Velesova kniha je Svatým písmem Slovanů. Byla vyřezána do bukových desek novgorodskými veleknězi v 9. století našeho letopočtu a je věnována bohu Velesovi. Tato kniha popisuje dějiny Slovanů a mnoha jiných národů Eurasie od dob "Praotců" (20 tisíc let př. n. l.) a rovněž od dob historických, za jejichž začátek je považován počátek 1. tisíciletí před naším letopočtem, až do 9. století našeho letopočtu. Odkrývá nám duchovní Vesmír starých Rusů. V této knize jsou obsaženy zkušenosti mnoha tisíciletí duchovních hledání, bojů, vítězství a porážek mnoha národů, obývajících Eurasii. Velesova kniha je jedna z mála památek, které se nám dochovaly až do současnosti, protože ze svatých knih starých Řeků a Římanů, jako jsou Orfeovy Rapsodické Teogonie a Sibylliny knihy, se nám toho příliš nedochovalo. Antické mýty známe jen z volných převyprávění starověkých autorů a ze svatých knih druidů zbyly pouze mladší irské pověsti.
Velesova kniha zaujímá v této řadě mimořádné místo, neboť je to kniha psaná pohanskými veleknězi, a proto se její text řadí k těm nejstarším na světě. Vyprávění o pravlasti ve Velesově knize má mnoho společného s pověstmi staroindických Véd a staroíránské avestské literatury. Pověsti o zakladatelích rodu ve Velesově knize jsou totožné rovněž s biblickými legendami o patriarších.
Původní slovanští bohové nepřijímali žádné lidské oběti, ani živočichy, jenom plody, zeleninu, květiny a zrno, mléko, k pití surju, kvas a med, nikdy však živé ptactvo a ryby. Byli to právě Varjagové a Heléni, kteří začali přinášet Bohům oběť jinou – zvířecí a dokonce i lidskou. Slované to nikdy dělat nechtěli, neboť se považovali za vnuky samotného božského Dažboga, a tak se nesnažili napodobovat cizozemce. I oni Bohu přinášeli oběti, ale směli obětovat pouze polní oběti: proso, mléko, tuk, které dobývali v potu tváře. Dlouho jim vládly Rody. Stařešinové z každého rodu se shromažďovali, aby vykonávali soud nad předky pod Perunovým stromem. V ony dny pořádali i veselice a hry před zraky shromážděných. Mladíci předváděli svou sílu, běhali, zpívali a tančili. Kněží přinášeli oběti Bohům, velebili je a pěli jim slávu. Když pak nastaly dny Ovseně (žní), byla dokončována žatva a všichni se radovali. A jestli někdo v té době neovládal svou přirozenost a nesl v sobě zlobu – pak byl stoupencem Černoboga. Ostatní, co měli radost a byli přátelští, tak byli spjati z Bělobogem. Podle toho určovali, kdo kam patří a kdo je kdo.
Když naši prapředkové později vybudovali Surož, začali Řekové navštěvovat jejich bohatá tržiště jako hosté. Přicházeli mnozí, všechno si prohlíželi, a když viděli tuto bohatou zemi, posílali sem veliké množství jinochů, stavěli domy a města kvůli směně a obchodu. A náhle se objevili jejich vojíni s meči v rukou, ve zbroji a brzy celou zem uchvátili. Řekové se oddávali jen veselí, a Slované na ně pracovali. A tak se stalo, že země, jíž Slované vládli po čtyři staletí, se stala řeckou.
"A my samotní jsme byli náhle jako psi, a vyháněli nás odtamtud pryč kameny. A ta země se pořečtila. A tehdy nezbylo, než aby Slované dobyli svou zemi opět zpět, prolévajíc svou krev, aby se stala znovu jejich rodnou a bohatou zemí. Jakpak k tomu, Rusičové, došlo, že jste přišli o svá oraniště? Od tohoto dne o ně musíte opět bojovat! Jděte, Rusiči, a vykonejte to! Copak si počnete bez svého kraje? Komu je Perunem souzeno, ten se dostane do Irije a bude u Vyšně ve Svarze. Může se stát, že dnes zahyneme, ale pro nás jiná brána do života neexistuje. A lepší je býti mrtvým než živým a otročit na jiné. Otrok nikdy nežije lépe než nějaký ubožák, dokonce ani tehdy, když se ten Tyran k němu chová vlídně. A tu k nám přišel Indra, abychom měli velkou sílu v boji, stali se tvrdými, aby naši hrdinové odolali, neboť naše síla je božská."
05.11.2021