Velesova kniha – svaté písmo Slovanů (13. díl)

(13. díl)

Rusové žili v sousedství jiných příbuzných kavkazských kmenů. O tomto místě, kde se usadily Rusovy kmeny např. vedle Chazarů, vypráví mimo jiné anonymní arabské dílo "Modžamal-attavarich" z roku 1126. Genealogické legendy hovoří rovněž o příbuzenském vztahu mezi Skyty a Rusy. Píše se zde o bratrech Slavenovi a Skytovi: "Když Sloven a Rus odešli roku 3099 (r. 2591 př. n. l.) se svými kmeny od Exinopontu (Černého moře), od svého rodu, od bratří, brázdíce země celého světa, jako okřídlení orlové přeletujíce mnohé pouště, hledali místo, kde by se usadili. V mnoha místech se zastavovali a odpočívali, ale nikde nenašli místo, kde by se usídlili. Tak čtrnáct let obcházeli prázdná místa a země, nakonec došli k velikému jezeru, zvanému Moiska, kterému dali jméno lrmer na počest jejich sestry Irmery. Tehdy jim věštba přikázala státi se dědici onoho místa. A nejstarší Sloven se se svým rodem a se vším, co mu patřilo, se usadil na řece, které se tehdy říkalo Mutnaja. On jí pak dal jméno Volchov, podle nejstaršího Slovenova syna, jehož jméno bylo Volchova. Kolem roku 3113 (r. 2578 př. n. l.) vystavěl veliký kníže Sloven město v ústí jezera Ilmeru po řeku Volchovu a nazval ho svým jménem Slovensk. Nyní se mu říká Veliký Novgrad a od těch dob se začalo nově příchozím Skytům říkat Slované..."
O Slavenovi a jeho bratrovi Skytovi se zmiňuje rovněž Ioakimovský letopis: "Slaven s bratrem Skytem si po své cestě na západ podrobili mnohé země u Černého moře a na Dunaji..." A podle staršího bratra si začali říkat Slované.. Kníže Slaven šel půlnočním směrem a založil veliké město, jež nazval podle sebe Slovensk. A Skyt, který zůstal přebývati v poušti, obživu maje od dobytka a z loupežení, nazval onu zemi Veliká Skytie.
A ve Velesově knize se píše: I žil kdysi kníže Slaven se svým bratrem Skytem. I dozvěděli se tehdy o velikém sváru na východě, tak řekli: "Pojďme do země Ilmerské a k Dunaji!" A rozhodli tak, aby starší syn zůstal u starce Ilmera. I přišli na sever a tam Slaven založil své město. A jeho bratr Skyt byl u moře, byl stár, měl syna Venda a po něm následoval vnuk Kisek, jenž se stal vládcem jižních stepí. I prolévalo se tam mnoho krve kvůli tomu, že byly veliké rozepře a sváry o osetá pole a oranice po obou stranách Dunaje, až k ruským horám, a až po karpatské pastviny. Tam začali sjednávat pořádek a zvolili si za vůdce Kola. On zajišťoval obranu vůči nepřátelům, porazil je a odrazil je. Svolav jednotné věče, hovořil se svým kmenem o tom, že by se měla vybudovat naše vlastní země. Ta země potom takto přetrvávala pět set let, načež mezi Rusiči započaly sváry. Žili jsme ve vzájemném nepřátelství, vysilovali jsme se a nebylo mezi námi klidu a souladu. Tehdy zaútočili nepřátelé na naše otce z jihu, i utkali se v boji s Kyjevskou zemí o mořské pobřeží a stepi. Pak odešli na sever a spikli se s Frýgy, kteří také přispěchali nepřátelům na pomoc. A Skytští mužové se odhodlaně střetli s nepřátelskými vojsky, a zvítězili nad nimi. A tak byli Hunové, kteří útočili na Rus, zničeni a tenkrát odraženi. A to bylo pro nás znamení, že budeme-li tak postupovat v budoucnu, tak to dopadne stejně. Vrátili jsme se, abychom střežili stepní pastviny, stejně jako naši otcové a praotcové, kteří si je vydobyli a vlastnili. A oni se uměli za své traviny a květy postavit, bránit je, prolévajíce svou krev. Museli jsme obehnat naše města valy, stejně jako naši otcové, kteří v dávných dobách hájili naši zem se zbraní v ruce. A každý jinoch-vojín padl tváří k zemi a políbil ji a tam také umíral. A vojáci na naši step už neútočili, protože ať by šli kamkoli, nikde by nenašli úkrytu. Bili jsme se, jako naši otcové. A když jsme byli poraženi, přišel k nám Perun. Vedl nás a tehdy bylo na zemi tolik zrnek prachu – stejně jako bylo Svarogových vojínů. To byla pomoc vojska, sestupujícího z oblak k zemi. A hle, v jeho čele stál náš Děd Dažbog. A my jsme nechápali, jak se něco takového mohlo vůbec přihodit? A tak jsme se obraceli s modlitbou k našim Bohům, aby nám přispěchali na pomoc a dopřáli nám vítězství nad nepřáteli! Modlili jsme se také za naši zem, kterou zdupaly nohy našich nepřátel.
Tam kráčí Perun, potřásaje zlatou hlavou, vystřeluje blesky do modrého nebe, a to se díky tomu zpevňuje. A Matka Sláva pěje o svém vypětí v seči. A my Ji musíme poslouchat a toužit po líté bitvě za naši Rus a naše svatyně. Matka Sláva září v oblacích jako Slunce a zvěstuje nám vítězství i zkázu. Avšak my se toho nebojíme, neboť jsme obdařeni věčným životem, musíme dbát o věčnost, protože ve srovnání s ní není pozemský život ničím. My samotní jsme na Zemi jak jiskra a zhyneme ve tmě, jako bychom nikdy ani nebyli... A tak naše sláva plyne k Matce Slávě, a bude v ní přebývat až do konce pozemských věků a onoho života. A díky tomu nemáme ze smrti strach, neboť my jsme slavní potomci Dažboga. Tak jsme se stali prapředky Rusů a s písní na rtech kráčíme do modré Svargy.

22.12.2021